Láska z podsvětí

Část 2

Shaks si vyslechl všechno, co měl jeho přítel na srdci. Chápal proč to vládce nebes udělal, i když to Lucius, jak si teď říkal, nechtěl přijmout. U démonů to bylo zcela něco jiného. Oni nebyli stvořeni pro lásku, tím pádem ji k životu nepotřebovali.

No u něj to, ale bylo jiné. On byl anděl, i když si to o sobě nemyslel, byl jim. Potřeboval cítit ve svém srdci lásku. Jeho srdce i duše, přímo bažili po tom, aby je někdo miloval. Jen on si to nechtěl připustit. Potřeboval lásku milující ženy, aby se mohl dál rozvíjet.

Už celá tisíciletí se dívá na svého přítele a čeká na to, až se ve svém životě pohne dál. No prozatím to vypadá, že prostě ustrnul v čase nicoty. Musel uznat, že to, jakou podmínku si dal jeho otec, bylo chytré.

Ví, že Lucius je čestný muž a nikdy by se nesnížil k podvodům, nebo lhaní. Až teď mu vlastně došlo, proč se vládce nebes pídil po tom, co všechno je v jeho moci. Ty fámy se mu donesly už před dlouhým časem, no nepřikládal jim žádnou váhu.

Ale teď, už to pochopil. Vše mu začalo dávat smysl. No on nebude ten, kdo zkazí plány vládci nebes. Taky chtěl pro svého přítele to nejlepší. A když ta malá lež, dopomůže k tomu, aby se po tak dlouhé době, ve svém životě pohnul vpřed, tak proč ne.

Vládce nebes má podle Shakse jedno velké štěstí. A to bylo to, že je Lucius, k některým lidem důvěřivý. A on byl jedním z nich. Kdyby to byl někdo jiný, už by si ověřoval fakta, ale takhle mu prostě věřil a nepočítal s tím, že by mu zrovna on, jeho otec, samotný vládce nebes, mohl v něčem lhát.

Ať si říká, kdo chce co chce, jeho přítel, i navzdory tomu, že je vládcem pekel, je hodný a mírumilovný muž. Tedy pokud ho někdo nevytočí do běla, pak nezná bratra.

Od doby, co jeho otec přišel se svým nemyslitelným požadavkem, uběhlo už šest měsíců. Nevěděl, jak vyřešit nastalou situaci a tak vše nechal prostě plynout.

Nechápal, jak se má zamilovat, když o lásce vůbec nic neví. Nikdy nezažil, ani nepocítil něco, co by se tomu citu, co i jen vzdáleně podobalo. Už přes půl roku, si s tím lámal hlavu, no na nic nepřišel.

Včera se od své kámošky dozvěděla, že asistentka Luciuse Darkmoona půjde co nevidět na mateřskou. A tak ji napadlo, jít požádat o zdánlivě volné místo, které by se jí moc hodilo a taky i líbilo.

Jsou to dva měsíce, co ukončila studia. A pozice asistentky, tak váženého a respektovaného muže planety, by se jí zcela zamlouvala. Nemluvě o tom, že její příští potenciální šéf, je kus chlapa.

Celý život se věnovala studiu a svůj život odkládala na později. Jeden čas se snažila všemožně zavděčit svým rodičům, ale i tak stále upřednostňovali její starší sestru. Cokoliv udělala, nestačilo to.

Časem to vzdala a snažila se už jen kvůli sobě. Osamostatnila se a se svou rodinou se přestala stýkat. Popravdě oni si možná ani nevšimli, že s nimi už nebydlí. Nikdy se o ní, jako o dceru nezajímaly.

Matka ji nikdy neučila líčit se tak, jako její sestru. Ne, že by jí to vadilo. Sama na líčení moc nebyla, vždy říkala, že je to jen zabitý čas před zrcadlem. Prostě s ní nedělala ty věci, které matky s dcerami dělají a to ji moc mrzelo.

Stála před budovou firmy a sbírala odvahu, aby do ní vstoupila. Tenebris Ray stálo nad hlavním vchodem do budovy. Zjišťovala si, co přesně to znamená a v překladu z latiny to znamenalo temný paprsek.

Sebevědomě vstoupila do dveří a zastavila se rovnou u recepce. Seděla tam vyumělkovaná slečna a netvářila se moc přívětivě. No i tak se nenechala odradit. Suverénně ji pohlédla do očí a začala mluvit.

„Dobrý den, přišla jsem požádat o pozici asistentky u pana Luciuse Darkmoona a potřebuji si s ním domluvit schůzku." Domluvila a netrpělivě čekala na její odpověď. Věděla, že se k němu hned tak nedostane, ale doufala alespoň v termín pohovoru, na který by se mohla dostavit. Všimla si, jak si ji recepční znechuceně prohlíží. Věděla, že není zrovna luxusně oblečená, ale na drahé věci ona peníze neměla. Pod jejím pohledem se cítila opravdu příšerně.

„Slečno, musím vás zklamat, ale jste tady určitě zbytečně." Pronesla opovržlivě. Vůbec se jí nelíbila. Podle ní nebyla hodna pracovat pro tuhle společnost a ona nebude rozhodně ta, co ji pošle za nejvyšším šéfem. „Měla byste jít domů a začít na sobě pracovat. Takhle nemůžete chodit po tak vážené firmě, jako je tahle." Dodala znechuceně. Ještě to by chybělo, aby takové pometlo pracovalo u nich. Leda tak, jako uklízečka, pomyslela si recepční a v duchu se zasmála svému komentáři.