Láska z podsvětí

Část 41

Vůbec by se nedivila, kdyby o ní ztratil zájem. A ačkoliv by ji to víc, než mrzelo, pochopila by ho. Co by mu vlastně ona mohla nabídnout? Vždyť kromě sebe sama, nic nemá. Její rodina o ní nejeví sebemenší zájem a zabezpečená taky není. Narozdíl od něj. On je úspěšný a vážený obchodník. A to nemluví ještě o tom, jak šarmantní a žádaný je mezi svobodnými i zadanými ženami.

Právě, když ji už málem začali téct slzy z toho, co jí běhalo hlavou, ji zazvonil mobil. Nečekala a bez toho, aby se, co i jen podívala, kdo ji volá, hovor přijala. „Alessie promiň, nestíhám. Za pět minut jsem u tebe." Jen, co slyšela ty slova vyjít z Luciovích úst, její pochmurné myšlenky, pomalu opouštěli její mysl, i když,... „Já,... myslela jsem si, že jsi si to se mnou rozmyslel." Vylétlo ji z pusy dřív, než si to stihla uvědomit. Nechtěla, aby si myslel, že se cítí v jejich vztahu nejistá. No utajit, se jí to očividně nezdařilo. „Hned jsem u tebe." To bylo poslední, co slyšela, než se hovor přerušil. Sedla si na pohovku ve svém malém obýváku a čekala, kdy Lucius zazvoní, aby mohla jít dolů.

To, co slyšel, se mu vůbec nelíbilo. Z nějakého důvodu, ještě netuší z jakého, získala Alessie dojem, že by si vztah s ní, byl schopný rozmyslet. Nechápal, jak jí asi půlhodinové meškání, mohlo dovést k těmhle úvahám, ale byl odhodlán to zjistit. Záleželo mu na tom, aby si byla jejich vztahem jistá, aby si byla jim jistá. Potřeboval, aby mu věřila. Aby věděla, že nemluví do větru, co se její osoby týče. Vždy mluví pravdu a nehodlá to měnit.

Netrvalo dlouho a parkoval před její bytovkou. Měl štěstí, protože právě, když vystupoval ze svého vozu, spatřil, že z vchodových dveří, které ho dělili od ní, vycházel nějaký její soused, co šel venčit psa. Postaršímu muži, co se na něj potutelně usmíval, jelikož ho už určitě nejednou viděl s Alessii, přidržel dveře a jakmile pan se psem vyšel, on se prosmýkl dovnitř. Pravdou bylo, že po tom telefonátu, měl sto chutí se k ní přenést. No netušil, jak by na skutečnost, že se zjeví zčista jasna před ní, reagovala.

Pomalu, ale jistě zjišťuje, že když je s ní, cítí se, jako obyčejný smrtelník, bez své moci, kterou oplývá, poněvadž ji v její přítomnosti nevyužívá. A tak mu nezbývalo nic jiného, nežli se k ní doplahočit, jako normální člověk. Vyběhl schody a vzápětí, jak se zastavil před jejími dveřmi, jeho ruka spontánně vystřelila ke dveřím, se kterou na ně rázně zabušil.

Stále seděla na pohovce a se smutkem si uvědomila, že tím, co mu řekla, ho asi nepotěšila. Opravdu by se vůbec nedivila, kdyby jí po, ani ne, dvou dnech, co spolu oficiálně chodí, pustil k vodě. A všechno jen kvůli té nejistotě, co pořád cítí uvnitř sebe a nemůže se jí zbavit.

Uvědomuje si, že už není teenager a Lucius není Derek, ale i tak, ten strach z toho, že to s ní muž, do kterého se po dlouhé době zamilovala, nemyslí vážně, v ní stále přetrvává. A pravdou je, že vůbec netuší, jak by se měla té nejistoty zbavit.

Ani nevěděla, jak dlouho byla zahloubaná ve svých myšlenkách, když ji z nich vytrhlo, naléhavé bouchání na její dveře. S malou dušičkou, se postavila z pohovky, na které dosud seděla a rozešla se otevřít dveře, za kterými očividně stál muž, kterého nesmírně milovala. A který si bude určitě myslet, že si našel poměrně dost divnou přítelkyni, mírně řečeno.

Lucius stál a netrpělivě čekal, až mu Alessie otevře. Po celý čas, co byl s ní, se nechal vést, svým znovu nalezeným srdcem, které přímo prahlo po její přítomnosti. A pravdou bylo, že zatím nelitoval. Jakmile se dočkal a dveře se otevřeli, okamžitě si ji přitáhl do objetí. „Jak tě prosimtě napadlo, že bych si, vztah s tebou rozmyslel?" To bylo první, na co se jí zeptal, když ji přitom, jak jí svíral ve svém náručí, políbil do vlasů. „Alessie." Dvěma prsty pozvedl její hlavu, aby měl možnost podívat se jí do očí, které očividně zadržovali slzy, co se vehementně tlačily na svět. „Dal jsem ti někdy, sebemenší důvod k tomu, aby si se cítila mnou nejistá?" Zeptal se jí něžným tónem, když pravou rukou, bez toho, aby ji pustil ze svého náručí, zabouchl dveře od jejího bytu. Když pokroutila hlavou, na znak nesouhlasu, pokračoval. „Já vím, že se neznáme dlouho. Přímo bych řekl, že se známe, ani ne, setinu z mého dosavadního života, ale i za ten krátký čas, jsi se mi dostala do srdce. Pamatuj si. Nikdy, opravdu nikdy, tě nevyměním, za žádnou ženu světa. Či z tohohle, nebo z jiného, ano?" Mluvil k ní klidně i rozhodně a přitom, za neustálého dívání se jí do očí, ji pomalu směřoval k její pohovce, na kterou se vzápětí posadily.

Hleděla Luciovi do očí a i když nechtěla, tak i tak si její slzy nedaly říct a vesele ji stékaly po tvářích. Měl pravdu, i za ten krátký čas, co jsou spolu a co ho zná, ji nedal důvod k tomu, aby mu nevěřila. Ale ten strach z odmítnutí, který v sobě nosí, už tak dlouhou dobu, i když se někomu může zdát, že už je dost stará na to, aby určité věci věděla posoudit, v ní stále přetrvává.

„Lucie, já se omlouvám. Není to tím, že bych ti nevěřila, ale spíš tím, že mám strach a nevěřím sama v sebe." Dívala se mu do očí, ve kterých se zračilo zmatení a tak mu začala povídat o tom, co se stalo před lety, s Derekem a její sestrou. Vylíčila mu vše, jak jí to zranilo na duši. I to, jak si nenechali ujít příležitost a neustále ji to připomínali. I to, že má problém uvěřit tomu, že by ji opravdu někdo chtěl, proto jaká je. Pro ni samotnou. Svěřila se mu i s tím, že mu nemá, co nabídnout, na co jí odpověděl, že on po ní, krom ji samotné, přece nic nežádal.

V té době, kdy poznala Dereka, si byla jistá, že je do něj zamilovaná a taky v té době její srdce, oni dva krutě zlomili. On byl její první láska, tedy aspoň v tom čase si to myslela. A to, co jí provedli, na ni zanechalo stopy. I když si byla vědoma toho, že by to už vzhledem k jejímu věku, měla brát normálně, prostě to nejde. Stále je v ní ten pocit méněcennosti, kterého se, ač se snaží jakkoliv, neumí zbavit.