Láska z podsvětí

Část 26

Zadíval se jí, do těch krásných zelených očí a viděl v nich smutek. Uvědomil si, že tím, že oznámil její rodině, tedy její sestře, že jsou ve vztahu, přítel, přítelkyně, opravdu asi předběhl události. A to bylo to, na co ho upozorňoval Nicolas. Prý se jí na to musí nejdříve zeptat a až pak, když svolí, může být jeho přítelkyní.

Popravdě nechápal moc dobře tyhle lidské způsoby. Vždyť když s někým chceš být, tak s ním jsi a podle toho, jaké emoce vycházeli z Alessie, když byl nablízku, jasně věděl, že ji není lhostejný. No musel si přiznat, že zeptat se jí na to asi měl, ještě dřív, než to vypustil do světa. Co když ona s tím, z nějakých důvodů nebude souhlasit? Napadlo ho záhy.

„Alessie, řekl jsem to tak, protože je to pravda." Řekl jí zcela přímo bez vytáček. A vzápětí viděl, jak se jí úžasem rozšířily oči, zrychlil se jí dech a i její srdíčko ji dávalo dost o sobě znát. A ta červeň, co se jí hrnula do tváří, musel se pousmát nad její reakcí, kterou nedokázala ničím zakrýt. „Určitě znáš, jaký život jsem doteď vedl. A můžu ti s jistotou říct, že od té doby, co jsem tě poznal, můj předešlí život vzal zasvé." Mluvil k ní upřímně. Tak, jak byl zvyklý a přitom se jí s něhou, kterou ani nevěděl, kde vzal, díval do očí. „Od té doby, co jsem tě prvně spatřil, se nemůžu na jinou ženu podívat bez toho, abych v ní neviděl tebe. Popravdě jsem si zprvu myslel, že ztrácím zdraví rozum, až přítel mi vysvětlil, co přesně se se mnou děje." Pozorně si ji prohlížel a cítil ty emoce, které vůči němu přechovávala. Nejvíce cítil lásku, touhu a vášeň, kterou v ní vzbuzoval. A to ho ujistilo v tom, že není už cesty zpět, ani pro jednoho z nich. „Tak, aby bylo všechno tak, jak má být, se tě teď ptám..." V tu chvíli vzal do své dlaně tu její a něžně ji palcem projel po hřbetu její ručky. Hluboce se zadíval, do těch nejhezčích očí, co kdy viděl a vzápětí pronesl. „Alessie, staneš se mou přítelkyní?" Vypadlo z něj a čekal, až se jeho společnice vzpamatuje z otázky, kterou jí položil. Srdce mu v hrudi zběsile bušilo a on netrpělivě čekal na její odpověď. Chvíli se mu zdála být trochu zmatená, no přece jen se své odpovědi dočkal.

„Ano, moc ráda budu tvou přítelkyní." Odpověděla mu s úsměvem hned, jak si uvědomila, že to není sen, co by se jí právě teď zdál. Nemohla uvěřit, že by se zrovna ona mohla líbit, takovému muži, jako je právě Lucius Darkmoon. No podle toho, co se právě teď mezi nimi odehrálo, si byla jistá tím, že se mu víc, než líbí. Za co byla neskutečně ráda, protože na tom byli stejně. Neví, jak dlouho bylo mezi nimi ticho, ale přerušil ho až číšník, který jim přinesl dezert s vínem, co objednal Lucius.

Celé odpoledne probíhalo moc příjemně. Celý čas spolu mluvily a Lucius se toho hodně dozvěděl o její rodině. Právě se procházeli, ruku v ruce parkem, který byl nedaleko od restaurace, kde se byli společně najíst. Musel uznat, že Alessiina přítomnost se mu moc líbí a nejlepší na tom je, že se jí může kdykoli dotýkat. No co říct, nemůže si stěžovat. Plně si užíval, čas strávený s ní, když se ho zeptala na jeho rodinu. „Luciusy a jak je to s tvou rodinou? Máš nějaké sourozence?" Ty otázky ho nepřekvapily. No popravdě netušil, jak jí odpovědět. Nikdy nelhal a ani to neměl v úmyslu, ale nechtěl ji vyděsit. Netuší, co si zrovna ona myslí o pekle, ale usoudil, že je asi na čase to zjistit. „Alessio, co si myslíš o pekle? Protože, když mám pravdu říct, tak já jsem jeho král." Pronesl s vážným výrazem ve tváři směrem k ní a všiml si, že nemá daleko od toho, aby se začala smát na celé kolo. No, vzápětí, když se mu podívala do očí, zdálo se mu, jako by nad něčím přemýšlela.

Jakmile ji položil tu otázku, zprvu se chtěla začít smát, protože se jí zdálo, že záměrně odbíhá od tématu. No když mu pohlédla do těch krásných očí, které se na ni tak něžně dívali, pochopila, že to asi myslí s tou svou otázkou opravdu vážně.

Nevěděla, jak mu na ni odpovědět. Rodina ji vychovávala, jako věřící, no ona osobně v boha nikdy nevěřila. I když představa pekla, se jí dost zamlouvala. Už jen z toho důvodu, že nemusí poslouchat a může si dělat to, co chce a ne se jen řídit tím, co někdo kdysi dávno sepsal, kdo ví po jakém flámu.

Co se týkalo víry, zdála se jí být dost omezující a hlavně pokrytecká. Protože, jak se říká, vodu káže, víno pije. Podle ní, lidi ve jménu víry, udělali spoustu zvěrstev a to neříká o těch, o kterých se píše v té svaté knize, kterou nazývají bible.

Co se týče pekla, tak u toho aspoň víte, na čem jste. To byl aspoň její názor, jestli to tak opravdu je, tak to vůbec netuší. Ale i tak, ona není z lidí, co by druhých soudila. Každý ať si věří v co chce, pokud ji to nikdo pořád nepředhazuje, nemá s jakoukoliv vírou žádný problém. „Lucie, abych ti pravdu řekla, co se týče pekla, vždy mě fascinovalo. Rodiče mě vychovávali, jako věřící, ale mě to nikdy nechytlo. Nikdy jsem neměla potřebu, se jít modlit a víc se mi líbila představa pekla. Ať je už, jakékoliv a ať už existuje, či nikoliv, tak snad jednou, až přijde můj čas, tak skončím tam. Peklo se mi odjakživa zdálo být spravedlivější, nežli nebe." Řekla to tak, jak to již dlouhou dobu cítila a vůbec neměla strach to před ním přiznat. Z nějakého důvodu se jí zdálo, že ho její odpověď potěšila, i když důvod toho neznala.

A co se týče otázek, které zahrnovaly jeho rodinu, tak ty už do jejich konverzace nevracela. Měla dojem, že se mu o tom nechce zrovna moc mluvit a nutit ho do toho nechtěla. Až bude chtít, sám se jí snad otevře a řekne ji, jaké vztahy v rodině mají. A hlavně proč je pro něj tak těžké o tom mluvit.

To co mu pověděla ho značně potěšilo. Byl rád, že se už neptala na jeho rodinu, protože by ji musel vysvětlovat, že má nespočet sourozenců, který mají křídla a otce, který jim vlastně všem vládne. A na to se mu zdá, že je ještě dost brzy.

Neříká, že se to týká i Alessie, ale co se týče lidí, kdyby jim začal vykládat, že je vládce podsvětí a vládne nespočet démonů, ve svém království a že jeho otec není nikdo jiný, nežli bůh, ve kterého značná většina lidí věří, asi by ho poslali rovnou do blázince. Ne, že by jim to dovolil.