Láska z podsvětí

Část 40

Seděl na křesle a upřeně pozoroval démona, který s úcty ke svému pánu, klečel na jednom koleni. Pravděpodobně se i sám dovtípil, proč byl zavolán a proto taky prokazoval víc, než patřičnou úctu. „Apolione." Oslovil ho mírně, poněvadž nebyl přesvědčen o tom, že by měl nekalé úmysly. „Už přes tisíc let, si v mých službách a já doufám, že na tvé oddanosti, k mé osobě, se pranic nezměnilo." Hned, jak dopověděl, co měl v úmyslu, čekal, zda se démon klečící před ním rozmluví. Co se vzápětí i stalo.

„Můj králi. Vím přesně, proč jste mě zavolal a taky jsem si vědom potíží, které předpokládáte, že se vznesou od Aríi." Pronesl ke svému králi a vzápětí vzhlédl, aby se mu mohl podívat do očí, ve kterých se v tu chvíli odzrcadlovaly plameny pekelné. „Ale ujišťuji vás, že z mé strany, se nemusíte obávat, absolutně ničeho. Nemám, žádný zájem na tom uškodit, jak vám, tak ani slečně, která tady dnes s vámi pobyla. Jen jsem byl zvědavý, nic víc." Dokončil svou myšlenku a zároveň i vysvětlení. A doufal, že to jeho vládce pochopí. Sloužil mu už nespočet let a za celý ten čas, se ještě nestalo, aby s nějakou ženou trávil tolik času, jako právě s tou, která s ním dnes v poledne odešla z jeho domu. Ano, některá z těch, co si přivedl občas domů, se tady mihla několikrát, ale vždy ráno zmizela, jako hříšník v očistci. Proto, když se v jeho přítomnosti, zdržovala lidská dívka, které se okamžitě nezbavil ve chvíli, kdy první ranní paprsky dopadli do jeho ložnice, zdálo se mu to být víc, než fascinující.

„V pořádku. Apolione, věřím ti. Sloužíš mi už víc, jako tisíc let a za ten čas si nikdy neudělal nic, čím by si ztratil mou důvěru." Pronesl směrem k démonu, který si viditelně oddechl. „Jen jsem se potřeboval ujistit, nic víc. Ta žena, která tu se mnou byla, se tady bude vyskytovat častěji a potřebuji, aby si s tím počítal. Prozatím nemá ani ponětí o tom, kdo doopravdy jsem. Netuší, že jsem vládce podsvětí a chci, aby to tak i zůstalo. Dokud nenadejde ta správná chvíle a já sám ji to neřeknu, tak tě žádám, nebudu ti to přikazovat, jelikož ti věřím, neoslovuj mě před ní titulem, který mi náleží. Aspoň prozatím, mě oslovuj pane, místo králi, ano?" Přednesl mu svou žádost a čekal, zda a co mu na to odpoví. Mohl mu to přikázat a bylo by vymalováno, ale už kvůli těm letem, co u něj slouží, s ním jednal jinak, než s démonem, ke kterému nemá důvěru, jako k němu. Jakmile mu démon klečící před ním, kývl na souhlas, nechal ho odejít. Vzápětí vstal a rozešel se ven z místnosti, kde dosud seděl.

Alessie už byla v posteli a musela uznat, že přítomnost Luciuse ji moc chyběla. Byla to jen jedna noc, kdy spala v jeho náručí, ale i tak ji jeho objetí moc chybělo. Ten pocit, když jí objímal a když ležela na jeho hrudi,... No, co říct. Cítila, jakoby tam patřila odjakživa. Jakoby jeho objetí patřilo jen a jen ji a žádné jiné. Netuší, zda si to jen nepředstavovala, ale ten pocit bezpečí a klidu, který ji tím dopřával, byl neskutečný. V jeho přítomnosti, se cítí pokaždé moc příjemně a ten pocit, nechce za nic na světě ztratit.

Když si procházela v mysli, co všechno zažila za jeden víkend s ním, musela si přiznat, že tolik toho nezažila, ani za celý rok, ne to za dva dny. Moc si užila čas strávený s ním a neskutečně se těší, co jí čeká zítra. Přitom, jak si přehrávala, co všechno se za ty dva dny v jejím životě událo, se jí začali klížit víčka, až nakonec přece jen usnula.

Ráno přišlo dříve, než se nadál. Spát šel, až kolem druhé, protože se ještě přenesl do svého království, zda tam všechno klape tak, jak má. Se Shaksem měl dost dlouhou rozmluvu, ohledně démonů a jak to tak bývá, došlo i na to, co ho zajímalo nejvíce. „Tak, jak si vede Aría?" Zeptal se svého přítele, když s ním probíral démoní potyčky mezi klany, v Říši démonů. Musel uznat, že v poslední době na sebe poutají dost velkou pozornost, ale Shaks to zatím zvládá, bez toho, aby se musel zapojit i on.

„Zatím poslouchá. Mám ji pod neustálým dohledem, ale pořád mám takový dojem, že něco plánuje. Jen ještě nevím, co přesně to je. No, aspoň mě to drží v pohotovosti." Pronesl ke svému příteli a rty se mu přitom pokřivili do nepatrného úsměvu. Musel uznat, že za ten čas, co Lucifera zná, se mu zdá být o dost šťastnější, nežli tomu bylo dříve. Předtím si sice užíval vše, co mu život nabízel, ale teď to štěstí cítí přímo vycházet z jeho srdce a to je to, na co i jeho otec, vládce nebes, tak dlouho čekal. Ta žena, o které si ještě před pár týdny, jeho král myslel, že je čarodějka, mu s největší pravděpodobností ukradla srdce. Obrazně řečeno, samozřejmě. Je za něj rád, jen doufá, že Aría své snažení brzy vzdá, nebo mu dojde trpělivost, kterou moc neoplývá a sám, bez toho, aby to měl povoleno od svého vládce i přítele v jednom, ji sprovodí ze světa, jak se říká.

Lucius se převalil na posteli a vzápětí, co vzal do rukou svůj mobil, z ní vystřelil, jako právě vystřelený šíp. Zjistil totižto, že tak trochu zaspal a to rozjímání o tom, co se dozvěděl v noci od Shakse, tomu taky nepomohlo. V rychlosti zapadl do sprchy a pak i bez snídaně, která už na něj čekala, nasedl do auta, se kterým si to mířil, rovnou za svou přítelkyní.

Alessie netrpělivě čekala na Luciuse, který meškal, už asi dvacet minut. Prvních pár minut si myslela, že je někde v koloně, ale pak ji přišlo na mysl, že si to možná s tím, že ji vyzvedne a společně půjdou do firmy, rozmyslel. Že se možná za ní stydí a nebude chtít, aby někdo ze společnosti věděl, že jsou spolu. Což by ji popravdě ani nepřekvapilo. Pravdou bylo, že od té doby, co se jí udála ta věc, s její sestrou a jejím přítelem, se cítí méněcenná. A netuší proč, ale nějak se přes to, neumí přenést.