Láska z podsvětí

Část 48

Nicolas v první chvíli nechápal, co se to tam vlastně děje. Pravdou bylo, že byl vyděšený k smrti. Seděl na pohovce a ve svých dlaních pevně svíral látku z matrace, na které seděl. Nejdříve si myslel, že toho moc vypil, ale to zavrhl, hned po té, co si uvědomil, že víc, jako tři skleničky v sobě určitě nemá. Pozorně se díval na tu scenérii, co se mu nabízela a musel uznat, že o svém příteli, toho tedy moc neví.

Minutu od minuty, se víc a víc uklidňoval a tím pádem i začal normálně uvažovat. Ten muž, co vypadal, jako právě vystřižený z časáku o kulturistice, klečel před jeho přítelem a mluvil nesmysly. Aspoň jemu to tak v první chvíli připadalo. Ale, jak je déle poslouchal, došlo mu, že to žádné nesmysly nejsou. Ten rozhovor, co spolu ti dva vedli, byl sice těžko uvěřitelný, ale skutečný. Uvědomil si, že to, co právě slyšel, je asi jen slabý odvar z toho, co se doopravdy děje.

Když se už konečně uklidnil natolik, aby mohl promluvit, předběhl ho Lucius. „Jsi v pořádku?" Zeptal se ho se znatelnou obavou v hlase, muž sedící na křesle. Nicolas se svému příteli upřeně podíval do očí a po chvíli, přece jen promluvil. „Ty mi chceš říct, že peklo je skutečné? To znamená, že i nebe?" Vypadlo z něj to první, co ho napadlo. Pravdou je, že i když o Luciovi vlastně zjistil, že je Lucifer, strach z něj rozhodně neměl. Vždyť, kdyby mu chtěl ublížit, udělal by to už přece dávno, no ne?

Lucius se nevěřícně díval na svého dlouholetého přítele a nevěřil vlastním uším. To, na co se ho zeptal, ho opravdu zaskočilo. Popravdě čekal, že bude vyšilovat. A on se jen zeptal, zda je nebe a peklo skutečné? Nedalo mu to a musel se pousmát, nad tím, jak praštěného přítele má. Nakonec mu přece jen na jeho otázky souhlasně přikývl a dál se věnoval Shaksovi.

Přemýšlel, kde by se mohla Aría skrývat a v tu chvíli mu problesklo hlavou,... „Alessie!" Zděšeně vykřikl její jméno, když si uvědomil, na koho má Aría spadeno. Že mu to nenapadlo dřív! Nadával sám sobě, když spatřil mobil, který vzápětí zvedl a okamžitě ji začal volat. Když neodpovídala, hned, bez toho, aby se podíval na osoby, které s ním byli v místnosti, se přenesl za ní, do jejího bytu, kde by měla být. Když ji tam nenašel, šel po její vůni, kterou by snad poznal, kdekoliv na světě.

Dovedla ho, několik desítek metrů od její bytovky, kde našel i její rozbitý mobil. „Kurva!" Zařval do ticha ulice, přitom, jak zvedal ze země mobil, co patřil jeho přítelkyni, při kterém ležela i nákupní taška se zmrzlinou. Na místě, kde stál cítil pozůstatky pekla, to mu stačilo k tomu, aby si byl jistý tím, že Aría to má spočítané. Mělo ho hned napadnout, že první po čem půjde zhrzený démon, je důvod, v tomhle případě osoba, která mu vzala to, co si myslel, že patří jen jemu! Jediné, co ho v tu chvíli aspoň částečně uklidňovalo, bylo to, že je Alessie v bezpečí, poněvadž ji chrání hlídač. Ale ani to nezabránilo tomu, aby měl o ní přímo zdrcující strach. Když se konečně trochu uklidnil a začal uvažovat, uvědomil si, že jediné, co v tu chvíli může udělat, je, napojit se na hlídače a tím zjistit, kde přesně se nacházejí, co mu zabere trochu času. Pravdou bylo, že by ji věděl najít i jinak, ale to by zabralo dvakrát více času.

Probudila se v studené tmavé místnosti, opřená o zeď. Jediné, co tam svítilo, bylo něco, jako pochodeň. Netušila, co se stalo a kde přesně to vlastně je, ale nejraději, by byla teď u Luciuse. Poslední, na co si pamatuje je, že šla z obchodu. Měla v úmyslu Lucia překvapit a tak předtím, než mu zavolala, aby ji vyzvedl, se rozhodla jít koupit zmrzlinu, kterou si všimla, že má rád, aby tak oslavily její oficiální přestěhování se k němu.

Ale, jak procházela ulicí, kde dosud ještě bydlí, zastavila ji moc hezká žena, která se podle jejího laického názoru chovala dosti podivně. „Cítím ho z tebe! Si jeho vůni, úplně prosycená!" Vykřikla zvláštní žena stojící před ní. Pravdou bylo, že v tu chvíli se přímo zděsila. Vůbec nechápala o čem to mluví. A už vůbec nechápala, co by zrovna po ní mohla chtít. „To ty si mi ukradla jeho pozornost! Za to zaplatíš!" To bylo to poslední, co slyšela, než se jí zatmělo před očima. Pak už jen ví, že se vzbudila, sedíc na studené zemi. Netrvalo dlouho a ve dveřích, které se s rachotem otevřely, stála ona žena, co po ní na ulici křičela ty nesmysly.

„Á, tak slečinka se už probrala." Pronesla posměšně. Pozorně si prohlédla ženu sedící na zemi a absolutně nechápala, co na ni může Lucifer vidět. Vždyť ona je mnohem hezčí i přitažlivější, než to stvoření, co se od strachu krčí v koutě sklepa, jejího brlohu. Pravdou je, že jakmile ji omráčila, chtěla ji hned zprovodit ze světa, ale něco ji v tom zabránilo. Netuší, co se to stalo. Ještě nikdy to neviděla, ale nezůstalo ji nic jiného, nežli ji vzít sebou. Potřebovala vymyslet, jak by se jí mohla zbavit natrvalo, ale nejdříve musela zjistit, jak a co jí vlastně chrání. „Vidím, že ani netušíš s kým jsi se dala dohromady. Tak já ti to mileráda vypovím." Přitom, jak na ni mluvila, se usmívala, jako sluníčko. Pak pomalu a obezřetně přistoupila k ní, protože netušila, zda to, co jí chrání je aktivní, či nikoliv. „Ale nejdříve potřebuji vědět, co tě chrání. Víš, když si zavřela svá očka, chtěla jsem se tě jednou pro vždy zbavit, ale něco mi v tom zabránilo." Na první pohled by se zdálo, že se jí snaží objasnit situaci, ale bylo to spíš jen její konstatování celé situace. Jakmile už byla dostatečně blízko na to, aby se jí mohla u toho, co má v úmyslu udělat, dívat do očí, tak ve své ruce zformovala, něco, jako kouli čisté energie protkanou ohněm pekelným a vzápětí ji ze své dlaně vypustila proti své oběti, strachem se krčící v rohu místnosti.

Alessie zhrůzou vykřikla, vůbec nechápala, co se to vlastně děje. Doteď byla přesvědčená, že se jí to jen zdá, ale po tom, co viděla, že na ní letí ta věc a neprobudila se, ji polil studený pot z toho, jak byla vyděšená. Pravdou bylo, že už se loučila se životem, ale nějakým zázrakem, se jí nic nestalo. Ještě než ta koule, nebo, co to bylo k ní dorazila, od strachu pevně zavřela své oči, ruce si omotala kolem svých skrčených nohou a v koutku své malé duše doufala, že je to přece jen zlý sen.

V ten moment jí strach a zoufalství prostoupily celé její tělo a chvíli trvalo, než si uvědomila, že se jí nic nestalo, že ještě stále žije. I se strachem, který v tu chvíli ovládal, každou jednu buňku jejího těla, se odhodlala otevřít oči, které byli dosud pevně zavřené. Pomalu, velice pomalu se jí zvedala víčka, když spatřila kolem sebe, něco, jako dým, stín, mlhu? Vůbec netušila, co přesně to je, jak to nazvat, nebo k čemu to přirovnat. Jediné, čím si byla jistá, bylo to, že jen díky tomu, co se kolem ní vznáší, je ještě naživu. Z jejího obdivného zírání ji vyrušil skřek oné ženy, co se jí už po druhé, co ví, pokusila zabít.

„Vidíš a o tomhle jsem mluvila!" Vykřikla nasraně Aría a rukou pohodila směrem, ani nevěděla k čemu, co chránilo to, na čem jeho pánovi očividně záleželo. „Můj král! Vládce podsvětí! Samotný Lucifer tě chrání a já nechápu proč a ani jak!" Řvala už, jako pominutá. Vůbec nechápala, jak mohla taková nicka, jako je žena, co se před ní strachem krčí, uhranout jejího pána.