Láska z podsvětí

Část 53

Díval se na své přátele a byl moc rád, že všechno dobře dopadlo. I když ona skutečnost, že jeho nejlepší přítel, je samotný Lucifer, který pochází ze samotného pekla, ho vyvedla z míry. V první řadě, bylo pro něj těžko uvěřitelné, že nebe a peklo vůbec existuje. A v té druhé,... No, pravdou bylo, že co se týče Lucifera, toho by si opravdu představoval jinak, než jako muže, který právě teď stojí před ním a objímá svou dívku. Jakmile se, ale vzpamatoval z prvotního šoku, uvědomil si, že se vlastně nic, na jejich vztahu nemění. Protože ať je Lucius, či Lucifer, pořád je to ten stejný přítel, se kterým zažil neskutečné věci a doufá, že jich ještě spoustu zažije. Moc rád by se dozvěděl, jak to u nich v pekle chodí a jestli i když zemře, doufá, že za hodně dlouhou dobu, se s ním bude moct setkat.

Za ten čas, co byl Lucius na své výpravě, za záchranou své přítelkyně, kde ho doprovázel i Shaks, se kterým se seznámil, když jeho přítel zmizel, poněvadž se nemohl dovolat Alessii, měl čas přemýšlet. Tím, co se o Luciovi dozvěděl, mu v hlavě víří spousta otázek, na které by chtěl znát odpovědi. Tedy pokud mu je bude moct, jeho přítel vůbec zodpovědět. Teď je jen zvědavý, jak onu skutečnost o Luciovi, oznámí své ďáblici. Přemýšlel na způsobu, jak by to šlo, ale prozatím s žádným solidním nepřišel. Nakonec si uvědomil, že tajemství, o které se jedná, není jeho a tak odpovědnost za to, milerád přenechal svým přátelům. Z čeho byli, dle jeho názoru, oba dva vyděšený víc, než on, nazačátku celého tohoto zmatku.

Bylo něco kolem půlnoci, když se s Nicolasem rozloučily a sami se odebrali do své ložnice. Oba dva byli vyčerpaní událostmi, co se toho dne odehráli, tak se domluvily, že si o všem, co se ten den stalo promluví, až se následující ráno probudí. Netrvalo dlouho a jakmile se oba dva osprchovali, samozřejmě, každý zvlášť, zapadly do postele, kde záhy v náručí toho druhého usnuli.

Probudilo ji nezvyklé šimrání na krku. Netušila, zda je ráno, či odpoledne, ale i přes zavřené víčka poznala, že sluníčko už venku praží, jako šílené. V tu chvíli byla moc ráda, že má Lucius nastavenou klimatizaci, na příjemných jednadvacet stupňů. Jinak by se mohlo stát, že by se pod tíhou, oněch slunečních paprsků roztekla. Pod sebou cítila, nadzvedávající se hruď svého přítele, na které pravděpodobně po celou noc spala. Vůbec nechápala, jak v takové pozici mohli spát a hlavně se i vyspat, ale budiž. Pomalu otevírala oči, aby si stihli přivyknout na světlo, co v plné síle svítilo v Luciově ložnici. A když se konečně rozkoukala, pohled jí padl na muže ležícího pod ní a hrajícího si s jejími vlasy, které měl omotané kolem prstu. „Dobré ráno." Pozdravila ho dřív, než si on vůbec stihl uvědomit, že je vzhůru. Zdálo se jí, jakoby byl myšlenkami někde jinde a pravdou bylo, že po včerejšku, by se mu ani nedivila. Taky byla ještě vyklepaná z toho, co se ten den všechno událo.

„Ty už si vzhůru?" Zeptal se překvapeně a vzápětí, za doprovodu vzrušeného zamručení, ji přetočil pod sebe, čím ji i zalehl a následně ji vášnivě políbil. „Dobré ráno i tobě, andílku." Popřál ji s úsměvem, jakmile se od sebe zadýchaně odtáhli. Pravdou bylo, že si ani nevšiml, kdy se probudila. Kdyby mu o sobě nedala znát, snad by mu ještě chvíli trvalo, než by si všiml, že ho pozoruje. V hlavě měl stále ten včerejší večer. A musel uznat, že už jen pouhá myšlenka na to, že by o ní přišel, ho děsila víc, než by si byl, kdy ochoten přiznat. Stále přemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby se jí něco stalo a došel k závěru, že nic hezké by to rozhodně nebylo. A to ho taky dovedlo k přemýšlení o jejich rozhovoru, který je stále víc a víc reální. Musí ji vysvětlit vše, co se jeho osoby týče i života s ním, aby byla se vším obeznámena dřív, nežli se mezi nimi něco stane a posunou se v jejich vztahu dál. „Musíme si promluvit." Pronesl hlubokým hlasem a i když nechtěl, odpoutal se od jejího vzrušeného pohledu, který mu přímo rozžhavil celé tělo. „Ale nejdříve se najíme, ano?" Pověděl smyslně a vzápětí ji políbil na nos. Kdyby mohl, oželel by i snídani, jen, aby se mohl věnovat věcem, které by moc rád právě teď, dělal se svým Andílkem. Ano. To oslovení pro ni, se mu zdá být příznačné. Už jen z toho důvodu, že on sám je ďábel a ona mu opravdu, jako andílek připadá.

Chvíli trvalo, než se dostali z postele a hlavně, než Alessie uklidnila své, už tak zmožené srdíčko, které bylo poměrně dost rozdováděné, vinou Luciova počínání si. Lucius byl první, co vstal z postele a tak se jí naskytla příležitost, znovu si ho pořádně prohlédnout. Na sobě měl boxerky, které obepínali jeho dokonalý zadek a když viděla, jak se mu chůzi napínají svaly, přísahala by, že vzrušenější snad z pohledu na něj ještě nebyla. Nepřestávalo ji udivovat, jak nádherného muže, se jí ani neví jak, podařilo získat.

Seděli u společné snídaně, u které je obsluhoval Apollion. Pravdou bylo, že ji to nebylo zcela příjemné, poněvadž na to už nebyla zvyklá. Bylo už skoro odpoledne a oni ještě jen snídali. No, aspoň že byla sobota, prolétlo ji hlavou, když pohlédla na Lucia, který ji zkoumavě pozoroval. „Děje se něco?" Zeptala se zvědavě, protože si nebyla jistá, jestli něco nedopatřením neudělala.

„Ne, jen přemýšlím." Pronesl zamyšleně k ženě sedící před ním. „Co takhle se jít po snídani projít do zahrady a promluvit si? Co říkáš?" Nabídl jí a doufal, že přijme jeho pozvání. Chce si s ní nerušeně promluvit a nezdá se mu, že v domě je na to vhodné místo. Přece jen zahradu považuje spíše za něco, jako neutrální půdu a hlavně nebude tam spousta zvědavých uší i očí, co by se jim pletly pod nohy. „Souhlasím." Pronesl vesele jeho anděl. A musel uznat, že její reakce ho zahřála u srdce. Po tom, co si prožila předešlí večer, díky čemu byla vyděšená k smrti, počítal snad se vším. No to, co se děje právě teď, před jeho očima, v to se ani nesnažil doufat. Pořád měl v mysli, že si od něj, po zjištění, že je Lucifer, bude udržovat minimálně odstup. Prostě, že ho nepřijme. Ale, jak se zdá, opak je pravdou. I když, ještě není všemu konec. Ještě je čeká rozhovor, který se jí možná, až tak líbit nebude.