Láska z podsvětí

Část 9

Právě parkoval své auto, přímo před firmou, když ji zahlédl. Byla krásná a moc jí to slušelo. Byl s ní jeden zaměstnanec a něčemu se smáli. Srdce se mu rozbušilo a ta zlost, co v tu chvíli měl a ani nevěděl odkud se vzala, byla neskutečná.

Chybělo málo a toho kluka by roztrhl na dvě části a ani nevěděl proč. Vyděsilo ho, že by bezdůvodně, někomu chtěl ublížit. Vystoupil z auta, když v tom si ho Alessie všimla, přišla k němu a pozdravila ho. To ho nějakým způsobem, i když to nechápal, uklidnilo.

„Dobré ráno, pane Darkmoone. Jsem ráda, že jste zpět. Chyběl jste nám." Pronesla s úsměvem ke svému šéfu. A až pak se zarazila, že to, co mu řekla bylo, až moc upřímné, pokud ne i nevhodné. Neměla by takhle mluvit se svým šéfem, no vrátit to už nemohla. Tak se na něj, jen nadále usmívala a čekala, jak to vezme.

„Dobré ráno, slečno Alessie. Taky jste mi chyběli. Jsem rád, že jsem zpět." Řekl s úsměvem na rtech. Pár hezkých vět od Alessie a uklidnil se, jako kdyby nikdy nebyl rozzuřený. Musel se nad sebou pozastavit. To mají její slova, nad ním, až takovou moc, pomyslel si. Ale byl za to rád, protože nevěděl, co by se stalo, kdyby se neuklidnil a hněv by ho ovládl.

Společně nastoupili do výtahu. Ten mladý kluk, se kterým se Alessie bavila, vystoupil o pár podlaží níž a ještě předtím, se slušně rozloučil. Bylo na něm znát, že se mu jeho asistentka líbí a to ho z nějakého důvodu, rozčilovalo. Ale na Alessii, žádný zájem o jeho osobu nepozoroval, co ho naopak uklidnilo.

Řekl si, že jestli to takhle půjde dál, tak sám požádá otce o to, aby mu vzal moc, protože měl dojem, že ztrácí rozum. Natálie, už čekala u svého stolu, i se zprávami ze všech oddělení, za celý minulý týden. Dnes je každotýdenní porada se zaměstnanci firmy a jako šéf se musí zorientovat v tom, co zameškal.

Alessie se mu nabídla, že mu pomůže, protože měla přehled, kdo co kde dělal a podobně. Její nabídku s radostí přijal. Zjistil, že se v tom opravdu orientuje, proto ji nechal vést celou zaměstnaneckou schůzi. Byl překvapený, jak dobře ji to šlo.

A nejen to, když se nahnula přes stůl, aby podala jisté prospekty jinému zaměstnanci, málem se mu srdce zastavilo. Ten její zadeček, byl tak skvostný, měl chuť ji ho chytit a zmáčknout. A nebýt tam zaměstnanci, snad by to i udělal.

To, jak Alessie na něj působí, se mu nelíbilo. Nemohl se při ní soustředit tak, jak byl zvyklý. No její vina to určitě nebyla. Dnes si bude muset najít novou oběť na postelové hrátky, jinak mu vybuchne poklopec, problesklo mu hlavou, když se nemohl odpoutat od té krásy, co měl před sebou.

Těch pět dní v pekle, ho vyšťavilo, i když si k sobě mohl zavolat kdejakou démonku a ta by mu, mile ráda udělala pomyšlení, nezavolal ji. Nemohl. Něco mu v tom bránilo a on nevěděl, co. Pokaždé, když pomyslel na to, že by ji zavolal, uviděl Alessii a bylo po legraci.

Proto se taky ptal Shakse, jestli není čarodějka. No opravdu zjistil, že není. Dokonce ani v rodokmenu je nemá. Napadl ho ještě Nicolas, mohl by se zeptat jeho. Neváhal a po poradě zaměstnanců zvedl mobil a hned mu zavolal.

Nicolas se dostavil do dvou hodin k němu do kanceláře. Když mu Lucius pověděl vše, co se s ním děje a s čím si neví rady, Nicolas na něj udiveně pohlédl a jediné, co mu řekl, bylo, že je zamilovaný.

Lucius nechápal a Nicolas se ujal slova a začal se ho ptát, jako malého dítěte, protože tušil, že i když je jeho přítel zkušený lovec žen, tak ve věcech lásky je nováček. Ptal se ho na základní otázky a Lucius mu popravdě odpovídal.

„Luciusi, co bys cítil, kdybys ji viděl ve společnosti, řekněme třeba, mě?" Řekl Nicolas a důrazně ukázal prstem na sebe. „Představ si, že ji líbám, hladím její zadeček." Dál už raději nepokračoval, protože viděl na svém příteli, že stačí málo a mohlo by se stát, že se nedožije rána. „No, tak to, co cítíš je žárlivost. Prostě nechceš, aby se jí dotýkal nikdo jiný, nežli ty." Pověděl mu a on se uklidnil. Pak mu ještě řekl, že to, jak se mu při každé příležitosti, když ji vidí rozbuší srdce, to je láska. A to, že by ji chtěl chytit zadeček a zmáčknout ho, to je touha, že po ní prostě touží.

Lucius měl z toho v hlavě zmatek. Podle toho, co mu řekl jeho přítel je zamilovaný. Ale je to, co cítí opravdu láska? Může on vůbec někoho milovat? Pak mu zněla v hlavě ještě jedna otázka, kterou mu dal Nicolas a ta zněla. „Kdyby teď odešla s někým jiným a už se nevrátila, chyběla by ti? Protože pokud jo, tak ji nikdy nenech odejít. Litoval bys to dokonce svého života. Věř mi, vím to." To, jak smutně mu to jeho přítel řekl, v tu chvíli, pochopil, že to asi ví z vlastní zkušenosti. Nevěděl, jak naloží s tím, co se dozvěděl, ale pokud se opravdu zamiloval a jeho srdce se opravdu probouzí, bude to vůbec správné, zatahovat ji do života, který vede?