Láska z podsvětí

Část 47

Bylo kolem čtvrté odpoledne, když Alessii vysadil u ní před bytovkou. Měl v úmyslu ji s balením pomoct, ale ozval se mu Nicolas, na kterého v poslední době neměl tolik času, jako předtím. No. Ne, že by ho jeho přítel měl taky. Od té doby, co je s Erikou, se mu taky ozývá jen sporadicky.

Nakonec mu Alessie řekla, ať se jde zabavit, prý ho k balení nepotřebuje. Tak po tom, co svou přítelkyni na rozloučenou políbil, rozjel se do svého domu, kde za ním má přijít Nicolas, na kus řeči. Pravdou bylo, že se na něj i těšil, poněvadž se v posledním čase, málo co vidí.

„Tak, co Luciusy, jak vám to spolu klape?" Zeptal se ho Nicolas, sedící na pohovce v Luciově obýváku, se zdviženým obočím, s očima plných jiskřiček a netrpělivě čekal, zda mu jeho přítel i odpoví. Musí uznat, že už od pohledu vypadá šťastnější. I on sám se cítí, jakoby se probudil z dlouhého spánku, ve chvíli kdy poznal Eriku. Neříká, že když spolu s Luciem flámovali, až do rána, že si to neužíval plnými doušky, to ne. Ale v den, kdy poznal svou ďáblici, jako by procitl. Jakoby vše, čím si do té doby prošel, najednou zmizelo a zůstali jen oni dva. A pravdou je, že jinak by to už ani nechtěl. Musel se usmát nad tím, co všechno se za tak krátký čas, v jeho životě změnilo. Kdyby mu tak, před dvěma měsíci někdo řekl, že se takhle zblázní do jedné ženské, vysmál by ho.

„Myslím, že lepší to už být nemůže." Odpověděl s úsměvem na rtech svému příteli, který se taky usmíval, jak sluníčko na hnoji. „Pravdou je, že to, co mám teď s Alessii, by mě ani ve snu nenapadlo, že se někdy stane. Ale mám takový dojem, že ty na tom nejsi s Erikou jinak, viď?" Prohodil k muži sedícímu na pohovce a vzápětí mu podal skleničku s pitím, kterou Nicolas s radostí přijal.

„Kdo by si, kdy pomyslel, že zrovna my dva," názorně zašermovat prstem mezi nimi. „my, co jsme donedávna vymetali všechny bary v okolí,... My, co jsme střídaly holky, častěji než ponožky, se toho všeho, ze dne na den vzdáme, jen kvůli dvoum ženám. Každý kvůli té své, samozřejmě." Dopověděl se smíchem Nicolas a vzápětí se postavil. Následně se Lucius přesunul k němu a pozvedl skleničku, kterou držel ve své ruce.

„Tak na ženy, co nás zkrotili a na muže, co je zbožňují." Pronesl přípitek Lucius a Nicolas za zvuku cinknutí skleniček souhlasil. „Jak říkáš Lucie." Usmál se na něj Nicolas a společně obsah skleniček kopli do sebe. „A kdy máš jít pro svou vyvolenou?" Zeptal se Nicolas zvědavě, záhy po tom, co Lucius polkl hořlavou tekutinu. „Protože pochybuju, že bys byl v noci bez ní." Podotkl pobaveně jeho přítel. Pravdou je, že dnes, nebo zítra chce Alessii říct o sobě pravdu. Jediné, co ho na tom opravdu děsí je to, že vůbec netuší, jak na tu zprávu zareaguje. To je tedy ironie, prolétlo mu hlavou, když si sedal do svého křesla u krbu. On, vládce podsvětí. Král známých i neznámých pekel. Samotný Lucifer, má obavy z toho, že ho odmítne lidská žena. Kdyby se ho to osobně netýkalo, i by se tomu ze srdce zasmál. „Říkala něco o tom, že kolem osmé mi zavolá, abych pro ni přišel." Odpověděl svému příteli a vzápětí zase vstal a dolil jim skleničky.

Právě, když mu Nicolas s radostí líčil, jak ho Erika obšťastňovala, pod jeho stolem v kanceláři a dovnitř mu vpadla matka, která hned mlela o tom, jak by si měl konečně najít vážnou známost, která ho právě pod stolem kouřila, zničehonic se u něj v obýváku zjevil, za doprovodu plamenů pekelných, v celé jeho kráse Shaks. Pravdou bylo, že kdyby jeho přítel, z toho nezůstal zaskočen, mírně řečeno, i by se té jeho historce opravdu zasmál. Poněvadž ta situace, byla vážně komická. Zajímavé seznámení příští snachy a tchýně, povzdechl si, když stočil svůj pohled na Shakse.

„Lucifere, můj králi! Promiň, že jsem se sem přenesl, ale Aría zmizela! Nemůžu ji nikde najít!" Vypadlo z něj dříve, než si uvědomil, že má jeho král lidskou společnost. Vzápětí si před něj klekl a čekal, co se s ním rozhodně udělat. Věděl, že zklamal jeho důvěru a byl připraven nést následky, ať byli jakékoliv.

Lucius odpoutal svůj pohled od démona klečícího před ním a starostlivě se podíval na svého lidského přítele, který jen seděl a sledoval, co se to tam vlastně odehrává. Bylo na něm znát, že vůbec netuší, co si o tom má myslet. „Nicolasy promiň, později ti to všechno vysvětlím, ano?" Pronesl ke svému příteli, který na něj zíral, málem s otevřenou pusou a čekal, zda mu dá aspoň nějakou odpověď. Když nepřítomně přikývl hlavou na souhlas, stočil svůj pohled zpět na Shakse.

„Co přesně se stalo?" Zeptal se svého zástupce, na svůj momentální stav, až moc klidně. Nechtěl a ani nemohl teď vypustit svou zlost. Za první, by to ničemu neprospělo a za druhé, by tím vyděsil Nicolase víc, než už vyděšený byl. „Já vůbec netuším. Stále jsem ji měl pod dozorem a najednou byla pryč. Jakoby ji někdo pomohl, ale netuším kdo. Moc se omlouvám můj králi. Máš plné právo na mě seslat plameny pekelné." Ty slova, co pronesl Shaks ho na chvíli zarazili. Ano, to právo jistě měl, ale využít toho rozhodně nehodlal. Byl to jeho nejvěrnější démon a taky přítel. A pravdou je, že co se týče Aríi, počítal s tím, že něco podnikne, i když si je jistě plně vědoma toho, že riskuje vlastní život, poněvadž se příčí jeho příkazům. Proto taky dal Alessii hlídače, co jí má v jeho nepřítomnosti chránit. Tedy pokud ji půjde o život. Teď mu jen zůstává zjistit, kam Aría zmizela a co má za lubem.

Bez toho, aby dal Shaksovi nějakou odpověď, se sesunul na křeslo, které stálo hned za ním a vzápětí, svému pekelnému příteli rukou pokynul, aby se postavil. „Nepřísluší ti, přede mnou klečet. Udělal si, co bylo v tvých silách. Nic víc, jsem od tebe neočekával." Pronesl k právě se, ze země zvedajícímu příteli. Vzápětí pohlédl na Nicolase, který na první pohled vypadal, že se jakž takž z toho zjištění, koho to má vlastně za přítele, vzpamatoval.