Spřízněné duše

1 Žena a obraz

Žena v modrých šatech postupně proplouvala hradem. Nezpozorována živou duší jen němě naslouchala. Mladí lidé opěvovali kluka jménem Harry Potter a jeho přátele. V některých hlasech slyšela skrývanou závist, v jiných strach.

Jak zvláštní to pro ní bylo. Jiné, než si sama vzpomínala. Kolik let musela prospat, než se vzbudila do této doby? Kolik změn její milované místo zažilo? Její domov a útočiště. Stěny, které si pamatují bolest i lásku. Nemohla říct, že by ztratili svůj lesk. To rozhodně ne. Ale ztratili teplo, které v nich kdysi bylo. Teplo, které tu vytvářela se svojí láskou.

Nikdo nemohl vidět výraz bolesti, který se jí na moment vepsal do tváře.

Místo vzpomínek raději dál poslouchala hlasy studentů, kteří jí postupně dovedli před dveře ředitele školy. Nebyla si jistá, co docílí jeho návštěvou, ani zda odhodí své kouzlo a ukáže se mu.

Bez přemýšlení vyšla schody a vešla pootevřenými dveřmi. Až po jejich průchodu uslyšela hlasy mužů, které okamžitě ustaly. Kouzlo, které nepropustilo žádný hluk, je muselo upozornit na její přítomnost.

Stařík za půlměsíčkovými brýlemi hleděl jejím směrem s lehce přivřenýma očima. Za to muž s černými vlasy po ramena svíral svoji hůlku a byl očividně připravený k případnému boji. Jeho podoba s mužem z její minulosti, jí na malý moment zarazila. Rychle si ale byla schopná uvědomit, že tohle není on. Jeho oči nebyli plné čistého zla a byť cítila nějakou temnotu, nebylo to nic, co by jí udělalo vrásky na čele. Pomalu prostupovala velkou místností a uvědomila si, že ani jeden muž není plně schopen její kouzlo prolomit. Byl tu ale někdo jiný a ten takové schopnosti měl.

Fénix se ze svého bidélka pomalu snesl směrem k ní a ladně jí přistál na ruce, kterou automaticky zvedla. Bez dalšího vnímání dvou mužů zrušila své kouzlo a usmívala se na tak drobného ptáčka, který mohl být sotva pár dní schopný letu. Mladý a krásný.

Při sledování fénixe přeslechla několik důrazných otázek ze stran mužů. Ten černovlasý proti ní tasil svojí hůlku, ale krom zamračení se k ničemu neměl.

„Madam?" Tázavý hlas staršího muže zněl již blíž než předtím, tudíž ho nemohla ignorovat.

„Omlouvám se, neposlouchala jsem." Jemně kývla hlavou k mužům a pohybem ruky naznačila krásnému stvoření, aby se přesunul zpátky na své místo.

„Kdo jste?" Starší muž opravdu nechodil s otázkami kolem horké kaše. Nebo už toho daleko víc přeslechla? Nebyla si jistá. Nebyla si jistá ani tím, zda chce odpovídat.

„Toto místo." Mluvila potichu. Velice dlouho své hlasivky nepoužila. „Jak dlouho se zde učí?"

Oba si jí chvíli prohlíželi. Ani jednomu se nezamlouvala cizinka v tak střežených prostorách. Ale starší muž, kterého si začala spojovat s velmi skloňovaným jménem na škole, se rozhodl pro další krok směrem k ní.

„Bradavice slouží jako škola již přes tisíc let." Zkoumavě jí hleděl do tváře. Cítila jeho energii, která se snaží nabourat její hradby. Bylo to jiné, než co si pamatovala, ale ani kdyby v ní četl jako v otevřené knize, nezajímalo jí to.

„Přes tisíc let. Spala jsem tak dlouho." Dívala se stále někam do prázdna, což nejvíc rozrušovalo mladšího muže. Ten se posunul tak, aby i přes postupujícího Brumbála, měl dobrý výhled na narušitelku. „Je jeho hrob stále u hradu?" Prosebně těkala z jednoho na druhého. Vrhli na sebe trochu překvapivý pohled, ale než se otočili, žena tam už nestála.