Od začátku školy Severus neviděl Aniku brečet, ale její slzy ho neustále doprovázely v mysli. Vrátili se k jejich lekcím s hůlkou, jen je omezili na tři večery v týdnu. Další dva si pro sebe začal krást Brumbál. Po návratu z ředitelny byla Anika vždy velice zamyšlená. Nikdy mu o nich nic neřekla a on se ani nezeptal.
Každou středu věnovala Anika Hagridovi. Některé dny tam zůstala až do rána, což Severus vítal jen z části. Byl rád za chvíle samoty, ale zároveň pociťoval v tyto noci zvláštní neklid, který si vysvětloval jako stálou nedůvěru, která protkávala celý jeho život.
Poslední večer v týdnu Anika věnovala pouze sobě. Některé dny trávila čtením, jiné se vydávala do zapovězeného lesa, kde hodiny popisovala všechny své zážitky náhrobku, který jí nemohl vyslechnout. V tomhle ohledu jí ale Severus rozuměl, přesto žádný z těchto dnů nešel spát dřív, než jí slyšel vrátit se do komnat.
Jejich soužití se stalo zvláštní kombinací touhy po samotě a snaze chránit toho druhého.
Když jí Severus už poněkolikáté upozornil, že stále nezačala jejich výuka lektvarů, rozhodla se potichu navštívit jeho hodinu. Celé týdny se tomu vyhýbala, ale věděla, že nemůže utíkat věčně.
Rozhodla se jít na hodinu prvního ročníku. Podle barev poznala, že se jedná o hodinu nebelvíru a zmiozelu. Od studentů slyšela, že profesor lektvarů své koleji velice nadržuje a na to byla zvědavá.
Hodina začala a ona se nezvládla soustředit na výklad. Místo toho se jí ústa lehce otevřeli, když před sebou viděla Severuse. Byl to úplně jiný muž. Autoritativní, jízlivý a naháněl hrůzu. Ne tak jako Thomas. Tohle byla tichá hrůza, kdy se člověku po zádech prohání mráz. Byl přísný, ale opravdu o dost mírnější ke své koleji.
Po výkladu se studenti přesunuli ke svým kotlíkům a on třídu pomalu obcházel. Anika ani nevěděla o jaký lektvar se pokouší, stále jen přihlížela jeho druhé tváři, kterou do té doby nemohla spatřit. Do úvah se jí vkradla pro ní velice důležitá otázka. Jak moc se před ní přetvařuje, aby se cítila dobře?
Hodila končila a většina studentů už uklízela, když z nebelvírské strany ucítila vlnu zvláštní energie. Byla to skrytá temnota, přesně jako ta, kterou měla před začátkem roku ve své noční můře. Studenti se začali hrnout z učebny a tak nezvládla identifikovat toho, od koho to šlo. Dle emocí by to odhadovala na dívku, ale nemohla si být jistá.
Dveře učebny Severus zamkl, vrátil se ke svému stolu a ztěžka dopadl na židli. Zavřel oči a promnul si kořen nosu. Chvíli ho jen sledovala jak tam sedí a přemýšlela, jestli má o sobě dát vědět. Po chvíli uvažování zaklepala na jeden stůl, aby ohlásila svojí přítomnost.
Zvedl k ní oči, které přimhouřeně prozkoumali místnost.
„Aniko?" Jeho hlas byl tichý, jakoby se bál, že ho uslyší někdo za dveřmi.
„Severusi." Sejmula ze sebe kouzlo a pomalu došla do první lavice a sedla si za ní. Byl to zvláštní pocit. Najednou se cítila jako jeho pravá žačka.
„Už jste překonala svojí nechuť k lektvarům?" Zeptal se, i když na jazyku měl jiný dotaz. Byla tu poprvé? Jak často ho sledovala, aniž by to tušil?
„To není nechuť." Opáčila. „Nedívejte se na mě tak, já se prostě jen bojím." Jeho obočí opakovaně vylétlo v dotazu. „Já vždy věřila jen mé magii. Jen tomu, co jde ze mě. Nic kouzelnému mimo mé vnitřní já jsem nikdy nemohla věřit. A nějakým způsobem se k tomu pak přidali i lektvary."
„Ten lektvar ve vaší vzpomínce?" Jedna z otázek, které ho stále provázely.
„Byla jsem ve složité situaci." Chodila kolem odpovědi, jako by jí měla spálit na místě. „Možná se jednou svěřím. Neptejte se mě na to." Rozhlídla se kolem, jako by učebnu viděla první minuty. Ve skutečnosti si ji opravdu dosud neprohlédla. „Když jsou tu studenti, jste jiný. Přísný, chladný a děsivý."
ČTEŠ
Spřízněné duše
FanfictionPřesuňme se do doby, kdy díky statečnosti tří studentů neměl poprvé Voldemort šanci a nezískal kámen mudrců. Nebudeme se ale dívat na všemi známé zlaté trio. Půjdeme se podívat na další příběh, který se odehrával za námi známým. Příběh, který Bradav...
