Spřízněné duše

17 Lék a model

„Aniko?" Trhla sebou, když na ní Severus promluvil. Byla tak ponořená do svých myšlenek, že ani nechtěla odtrhnout oči od obrazů, co Kara namalovala. Nikdy jí ani nenaznačila, že vidí v její budoucnosti někoho takového. Vlastně proč by měla. Vždy byla tak záhadná. A vždy měla pravdu. Znamená to, že jedině v jeho blízkosti najde štěstí?

„Možná jsi mým lékem." Byla napůl pohlcená všemi možnými vysvětleními, které jí jen napadli. Až na jedno, která její mysl nebyla ochotna připustit. I když se jí stával blízkým, podvědomí si některé věci hodlalo uchovat samo pro sebe. Nebyla na to připravená.

„Lékem?" Jeho obočí se stáhlo a v jeho obličeji hráli pochybnosti.

„Chceš mě teď přece naučit, jak se bránit následkům kletby. Třeba ti to vyjde. Třeba mě zachráníš." Stále upřená na obraz sledovala jeho detaily a tak nemohla vidět, jak za ní probíhají rychlé změny v očích Severuse. Pokoušel se rychle zahnat jakýkoliv náznak zklamání, které si v něm nacházelo cestu ven. „Vím, kde to je. Jednou tě tam vezmu."

„Dobrá." Pozoroval její fascinaci obrazem, která překonávala i jeho vlastní. Všechny emoce se mu přece jen podařilo rychle skrýt. Vypořádá se s nimi později. „Co prozkoumat i zbytek místností?"

„Dobrý nápad." Konečně odtrhla oči od plátna a vydala se co nejrychleji z ateliéru. Dobře věděla, že by se na obraz znovu upnula.

Několik hodin procházeli každý kout a u většiny obrazů se Anika zastavovala a popisovala mu je. Už dokázal rozeznat většinu její rodiny. Až na vzdálené příbuzné, kterými si odmítal zatěžovat mysl. 

Rodiče, prarodiče, Kara a dva strýcové z otcovy strany. Všichni byli nejvíce zobrazováni na obrazech a proto u nich mohla Anika hodně vzpomínat.

„Tvá teta se ráda obklopovala portréty svých blízkých." Poznamenal když procházeli chodbou od ložnic směrem k salonku, ve kterém se nacházelo pohodlné posezení laděné do rudé barvy a velký krb, který se mohl rovnat těm v Bradavických společenských místnostech.

„Dřív taková nebyla." Anika trochu zpomalila v chůzi a její pohled byl prázdný. Jakoby právě byla duší v jiné době. „Milovala malování. Obzvláště přírodu. A taky ráda malovala své vize, které jí přišli důležité. Když umřela matka, její obrazy začali odrážet vzpomínky. Kara a já jsem byli poslední z rodiny. A pak když umřel i strýc, jsme byly najednou opravu jen my dvě."

„Rozumím."

„Je to minulost." Usmála se na něj i přes lesk smutku v jejích očích.

Poté už nemluvili. Strávili zbytek večera v tichosti.

Severus se rozhodl nechat Anike prostor a sám se vydal na druhou procházku hradem. Prohlížel si obrazy a u některých se zastavovat na delší dobu. Obzvlášť jeden ho zaujal.

Anika seděla na louce, která byla porostlá květinami. Mohlo jí být možná tak čtrnáct let. V dlouhých vlasech měla napletené různobarevné květy a na tváři jí hrál bezstarostný úsměv. Normální šťastná dospívající čarodějka. Tak, jak to má být. 

Spojil si její věk z obrazu se vzpomínkou, kterou u ní viděl. Muselo to být blízko době, kdy se jí svět obrátil naruby. Věděl to a bylo mu jasné, že tady v té době je skryté obrovské tajemství. Stavěla si kolem něj hradby z oceli.

Čím dál víc toužil po tom, aby ty hradby mohl rozbít. Stál proti nim a hořel zvědavostí. Jediné, co ho drželo zpátky, byl strach. Ne z její reakce na jeho jednání. On se skutečně bál odpovědi.

Pomalu si začínal přiznávat, že tahle žena v něm něco probudila. Možná to byl jen ochranný reflex, jelikož ochránce bylo přesně to, co právě potřebovala. Odmítl si připustit cokoliv víc. I kdyby to tak bylo, k čemu by bylo přiznání si něčeho tak nemístného? 

Za neutuchajícího boje jeho protichůdných myšlenek a citů, se vydal zpátky do salonku. Tam se jeho mysl konečně uklidnila. Najednou měl odpověď.

Anika ležela na Sofa před hořícím krbem v hlubokém spánku. Dýchala zhluboka a klidně. Tady byla opravdu v bezpečí a vlastně ho ani nepotřebovala. Přesně to ho zabolelo.

Vzal jí opatrně do náruče a přenesl jí do nejbližší ložnice. Uložil ji, zapálil oheň v krbu a ještě se na ní dlouze zadíval. Musel si v tu chvíli přiznat, že mu už opravdu není lhostejná. Ba naopak. Má Aniku, tu tajemnou bláznivou ženu, skutečně rád.

Po návštěvě ostrova se vrátili do Bradavic. Dny plynuli každý úplně stejně. Až na zhoršování se stavu ohledně tajemné komnaty. Anika se Severusem se o tom snažili nemluvit. Obzvláště on se před ní držel a snažil se jí od toho ochránit. Stejně tak, jako před svým vlastním vztekem, když zjistil, že mu chybí několik přísad do lektvarů.

Ani se nenadáli a přiblížili se studenty vytoužené Vánoce.

Anika byla velice nervózní, když se blížil den, kdy si lidé dávají dárky. Už si o tom ledacos přečetla, ale přesto to pro ní byla minimálně nekomfortní situace. Rozhodla se to tedy vyřešit s drobným předstihem a nečekat až na ráno.

Jako první se vydala k Brumbálovi, kde mu předala vlastnoručně vyrobený model původní podoby Bradavic, což Albus ocenil okamžitým porovnáváním s přítomností. Sám pro Aniku měl několik velice starých pergamenů ze své osobní sbírky. Všechny popisovali hrad a okolí v různých dobách daleko předtím, než byla škola založena. Zároveň však nedosáhli ani z daleka do její doby.

Když se dostala k Hagridovi, sevřel jí ve svém medvědím obětí a nechtěl jí dlouho pustit. Nakonec jí ale dovolil, aby mu předala model jeho domku, který byl doplněn kamenným drakem, který mu měl připomínat Norberta. Dojetím stíral neposedné slzy, když jí předával špatně zabalenou knihu. Bylo to nejnovější vydání almanachu všech kouzelných zvířat. Tím se pro změnu její oči zalili dojetím. Hagridovi o té knize před časem říkala a dobře věděla, že je momentálně všude vyprodaná. Muselo ho stát velké úsilí, aby jí sehnal. To pro ní bylo daleko cennější, než kniha sama.

Do komnat dorazila v pozdních hodinách, což Severus ocenil pouhým nesouhlasným zavrčením zpoza knihy, kterou si právě četl u krbu.

Anika na to nereagovala. Rozhodla se dnešní noc strávit po dlouhé době sama. Vypila čaj, který měla jako vždy připravený na stolku a odebrala se do své ložnice. Cítila za sebou jeho pohled, dokud nezavřela dveře.

Chtěla být chvíli sama na to, aby se ujistila, že je dárek pro něj tím správným. Podívala se na model kopce, který byl pro ní velice důležitý. Propracovala na něm sebemenší detaily. Kapličku navštívila několikrát, aby byla přesná a stromky byly živé. V duchu si představovala, jak bude vypadat tento dárek na podzim, kdy listy začnou nabírat různé odstíny. Nemohla tušit, zda něco znamená pro něj, byť v to nesmírně doufala.

Po chvíli cítila, že na ní jde únava. Proto kouzlem model zabalila, poslala na jeho pracovní stůl a lehla si do postele. Takhle rychle se jí bez Severuse podařilo usnout jen na ostrově. Myslela si, že dělá pokroky. Nemohla tušit, že na ní působí lektvar, který jí velmi opatrně dávkuje Severus skoro každý večer.  

Pro dnešní den přidávám jen kratší kapitolu. Právě se mi trochu obrací život naruby a proto si má múza asi bere dovolenou :) Ale brzy se vše usadí 💚

Tak co myslíte? Má Severus pro Aniku nějaký dárek? Popřípadě jaký? (Já to samozřejmě už vím a nenechám se ovlivnit :D 💚💙)