Spřízněné duše

23 Bezvědomí a návrat

Seděl ve svých komnatách, které se mu zdály najednou až moc prázdné. Přemýšlel o svých chybách a o tom, že je právě někde s tím vlkodlakem. Svým prohlášením, že ho má ráda, mu vzala všechny argumenty, které si předtím připravil. Neměl teď nic v rukávu. 

Chtěl si akorát nalít sklenku vína, když oheň v jeho krbu zapraskal a vlítl k němu cár pergamenu.

Severusi,

Anika tě potřebuje. Je u mě doma.

Rychle,

Lupin

Bez sebemenšího otálení upustil sklenku na zem, popadl letax a přemístil se na udané místo. Po přenosu viděl, jak se Remus sklání nad bezvládným tělem. Neomaleně nahradil jeho místo a začal diagnostickými kouzly.

„Nejsou účinné." Prohodil Remus už s lehce zoufalým podtónem v hlase.

Severus se tedy upnul na klasické mudlovské metody. Zkontroloval jí pohledem, nahlédl pod oční víčka a pak si sedl vedle ní a uchopil jemně její zápěstí aby zkontroloval pravidelnost jejího tepu.

Remus to mlčky sledoval a došlo mu, co vidí. S velkým překvapením pochopil něžnost v chovaní věčně zachmuřilého muže. I on jí miloval. Dokonce si z jeho chování mohl být jist jednou věcí. Na rozdíl od Aniky, si on své citu už připustil.

„Co přesně se stalo?" Severus z ní nespouštěl při té otázce oči. Dokonce stále svíral její dlaň ve své. Trochu doufal, že se díky jeho dotyku z toho probere tak, jako z nočních můr dřív. Přesto věděl, že tohle bude jiné. Komplikovanější.

„Byli jsme v Thomasově sídle a jeho přízrak prošel skrz ní." Viděl jak Severus celý ztuhl. „Od té chvíle je v bezvědomí. Už předtím byla rozhozená, takže se nemohla bránit tomu, co přišlo."

„Bylo něco co jí rozrušilo víc, než vše ostatní?" Bylo mu jasné, že musela být rozrušená z toho místa obecně. Nelíbilo se mu, že tam byla bez něj, ale alespoň tam nešla sama.

„Jedna věc tu byla." Remus se cítil povinován držet její tajemství, zároveň měl pocit, že držet ho před Severusem byla hloupost. Obzvláště v jejím stavu. „Rozhodilo jí, když jsme dorazili k jejím komnatám."

„K jejím komnatám?" Severus prudce zvedl hlavu jeho směrem. To bylo poprvé, co ho něco opravdu vyvedlo z míry.

„Ano. Bylo to hrozné." Lupin se na něj ani nechtěl podívat, ale nedalo mu to. Trochu doufal, že z jeho pohledu vyčte to, co slovy nedokázal vyjádřit. „Vypadaly normálně, ale když jsem tam vešel, pochopil jsem, proč to ona odmítala udělat. Nikdy jsem se necítil hůř. Vytáhlo to ze mě magii a ne jen to. Jako bych byl v neustálém strachu o svůj život. Nevydržel jsem tam ani minutu." Otřásl se při té vzpomínce. „Nechápu, jak to ta léta vydržela."

„Léta?" Severus už neměl v tváři chlad, ale neskrývanou nenávist. Nebyl si jist, zda je vůbec možné toho muže nenávidět víc.

„Sedm let." Popošel blíž, aby mohl spatřit její neklidnou tvář a stále zrychlený den. „Když zvládla tohle, tak co jí teď drží mimo?"

„Myslím, že to součást kletby. Měla podobný stav při nočních můrách. Tohle je ale hluboké." Najednou mu oči padli na knihu ležící na nočním stolku. Kniha od Kary. Bezmyšlenkovitě začal listovat až narazil na drobnou záložku, kterou si tam musela stihnout dát před svým neuváženým cestováním. Musela tušit, že se tohle může stát. 

„Našels něco?"

„Říkal jsi, že jí prošel přízrak že?" Četl opatrně řádky. Přišlo mu to jako velice podobné čtení myšlenek. Možná, kdyby poupravit kouzlo a dostal se dovnitř, mohl by z toho probrat i jí. Napřáhl proto hůlku a jako vždy se pokusil dostat do její mysli. Místo toho ho energie kolem ní odhodila na druhý konec místnosti.