Spřízněné duše

24 Pokus a sen

Dny plynuly pomalu. Každý stejný a byť se Severus několikrát snažil najít si k Anike cestu, nedařilo se mu to. Obvykle se o konverzaci pokoušel ráno, což nebyl dobrý nápad. To však nemohl tušit.

Večery se do starého běhu nevrátili, jelikož ani jeden neudělal první krok k znovuzahájení vyučovacích lekcí. Pokud to ale situace dovolila, tak byl Severus v komnatách při večeři s ní. Když nic jiného, hodlal si ukrást co nejvíc jejího času. Doufal, že si tak na sebe opět zvyknou.

„Já vážně nevím, co mám dělat." Sjela jednoho večera Anika hlouběji do křesla v Remusově komnatě. „Nic se nemění. Jako by opravdu nechtěl, abych s ním v těch prostorách byla. Co když se vážně jen přemáhá?"

„Nemyslím si." Unikl jí Remusův úsměv, za kterým se schovávalo všechno pochopení, které jí stále unikalo. „Znám Severuse a on není muž, který za tebou v takové situaci přijde a v klidu si s tebou promluví. Myslím, že bude spíš jemně testovat hranice."

„Jemně testovat? Co si pod tím mám představit?" Svraštila obočí pod usilovným přemýšlením. Už tak nechtěla žít. Postavila se mu a vrátila se k němu do Bradavic, ale nevěděla co dál.

„Říkala jsi, že s tebou snídá, že většinu večerů jí také s tebou." Přikývla na jeho konstatování faktu, ale nedocházelo jí to. „Severus je samotář, tohle pro něj není obvyklé. Být ve velké síni sám mezi všemi je snazší, než sedět u jednoho stolu s další osobou den co den." Anika se teď dívala jiným směrem a uvažovala o jeho slovech. Proto se rozhodl pokračovat. „A co děláš ty? Poslední dobou si napnutá, odsekáváš odpovědi. To jsi dřív nedělala. Jsi taková i na něj?"

„Asi ano." Připustila tiše vlastní chybu. Najednou si nebyla jistá, jestli Severuse neobviňuje z vlastních činů.

„Tak povídej." Podal jí doplněný šálek s čajem a připravil se na to, co nevyhnutelně muselo přijít. Její noční můry.

„Zdá se mi každou noc o tom, že Thomas zabijí Severuse. Jsou to stále horší způsoby." Přizvedla si šálek k zachmuřilím ústům, ale nenapila se. „Nejhorší na tom je, že se to přesunulo sem. Vše se děje v Bradavicích. Často v jeho vlastní ložnici." 

„Proto teď skoro nespíš? Bojíš se, že se to stane?" Remusův hlas byl jemný. Za poslední dny mu svěřila většinu svého příběhu, i když tak jako ostatní nevěděl vše.

„Pokaždé, když se vzbudím z takového snu, musím ho zkontrolovat." Přiznala skoro neslyšně. „Někdy u něj sedím i hodiny. Vždy, když ho ve snu zabijí ve spánku, jsem tam a hlídám ho. Připadám si jako šílenec." Zhluboka si povzdechla. 

„Záleží ti na něm." Konstatoval s jemným úsměvem. Nejraději by na rovinu řekl, co si myslí o citu, který v sobě Anika skrývá. Rozhodl se ale mlčet. Bylo mu jasné, že tohle bude dlouhá cesta. „To není projev šílenství."

„Kdyby o mě věděl, rozhodně by s tebou nesouhlasil." Nevesele se usmála a věnovala pozornost čaji.

Remus se nad tím na chvíli zamyslel. Nebyl hloupí a bylo mu jasné, že v tomhle se Anika mýlí. Kdyby to Severus věděl, pochopil by, že jeho city nejsou jednostranné. Bylo zvláštní jak to on jako pozorovatel viděl dřív, než oni dva. Přesto si byl jist, že nemá zasahovat. Oba dva jsou velmi komplikovaní a potřebují čas. Potřebují dělat chyby a učit se z nich. Však by ale občas mohl alespoň trochu zasáhnout a pokusit se je nasměrovat snazší cestou.

„Tak co teď uděláš?" Zeptal se do ticha, které narušoval jen praskající oheň.

„Teď? Nejsem si jistá." Povzdechla si a podívala se z okna. „Ale asi půjdu. Však ty už máš taky čas." Unaveně mu věnovala úsměv. Rozloučili se krátkým obejmutím a pak už se vydala do komnat, kde právě netrpělivě podupával Severus u knihy, která byla spíš rekvizitou.