Severus si nalil třetí sklenku ohnivé whisky. Stál u krbu a znechuceně hleděl do plamenů. Už toho na něj začínalo být moc. To co se dělo ve škole, zmizení Brumbála a ta příšerná ženská, které ani nechtěl přijít na jméno. Tohle nebyl stav vteřiny před zhroucením. Tohle bylo uprostřed bortící se skládačky a on měl pocit, že stojí přímo pod tím.
Jeho mysl utíkala k obavám o Aniku. Schraňovanou lahvičku kontroloval několikrát denně. Sám si dobře uvědomoval, že se frekvence jeho kontrol zvyšují. Ale co jiného má dělat? Jeho ženu ohrožuje nepředstavitelné zlo a on u ní není. Nechrání ji svým tělem, jak by mu přišlo správné.
Během jeho úvah se v komnatě lekce zvedl vítr. Zdvihl oči a uviděl ji. Stála tam s očekávajícím výrazem. Jako by snad čekala, že ji začne nadávat za to, že se tam ukázala.
„Severusi?"
„Aniko." Sklenku nechal nad krbem a pár rychlými kroky přešel až k ní, aby ji přitáhl do své náruče. Byla tak drobná a křehká. Nechtěl už ji nikdy pustit, musel ji chránit.
„Ještě není konec." Zašeptala mu do krku, zatím co ho ze všech sil objímala. „Ale už jsi chráněný. Všichni jste."
Odtáhl se jen natolik, aby mohl vidět její oči. Z jejích dopisů věděl, že dokud nebude mít správná ochranná kouzla, bude se držet dál. Od školy. Od něj. Ale teď tu stála s příslibem na rtech. Rtech, které tolik potřeboval.
Anika to v tu chvíli cítila stejně. Po tak dlouhém odloučení ho potřebovala mít u sebe. Cítit ho každou buňkou svého těle. Právě proto to byla ona, kdo tu vzdálenost mezi nimi překonal.
Když se následujícího rána Severus vzbudil, byla vedle něj spící Anika. I ve spánku se ho stále dotýkala na hrudi, jako by měla potřebu kontrolovat jeho srdeční rytmus. Při té představě se usmál, jelikož to byl v noci on, kdo usínal s hlavou na její hrudi a poslouchal pravidelný tlukot jejího srdce.
Bylo to tak přirozené a správné, že jsou tu takhle spolu. Přesto si byl jist, že mu brzy zase uteče. O to víc si užíval každý krátký okamžik, který s ní mohl mít.
„Je zvláštní, že jsme spolu nesnídali tolik měsíců." Usmála se Anika během toho, co odkládala hrnek se svojí kávou.
„Snad to budeme dělat častěji." Nadhodil Severus to, co ho zajímalo ze všeho nejvíc.
„Je to v plánu." V její tváři se mihl smutek. „Někdy mám pocit, že to neskončí. Ale musím věřit."
„Nebudu ti lhát. Někdy jsou mé myšlenky ohledně budoucnosti spíš černé." Pokrčil rameny a opřel se o opěradlo židle. „Ale vzpomínáš na to, co ti vzkazovala Kara? Na budoucnost, kterou máš mít? Odhaduji, že v tom figuruje i má maličkost." Usmál se trochu temným způsobem, což v ní vyvolalo příjemné zachvění.
„Bez tebe bych šťastnou budoucnost nemohla mít Severusi." Usmála se a přesedla si k němu do klína. „Kdybych tak mohla, zůstala bych tu takhle celou věčnost." Zlehka ho políbila na rty a pak opřela čelo o to jeho.
Poslední měsíce stále jen myslela na jejich společné chvíle v době, než se tu zjevil Thomas. Vše bylo tak jiné, čisté a klidné. Chtěla to zpátky a byla ochotna pro to udělat cokoliv. Věděla, co bude muset udělat a ani v nejmenším nehodlala zaváhat. Severus jí za to stál.
Nemohli spolu být tak dlouho, jak si přáli. Severuse volali povinnosti v Bradavicích a Aniku zase ty její.
ČTEŠ
Spřízněné duše
FanfictionPřesuňme se do doby, kdy díky statečnosti tří studentů neměl poprvé Voldemort šanci a nezískal kámen mudrců. Nebudeme se ale dívat na všemi známé zlaté trio. Půjdeme se podívat na další příběh, který se odehrával za námi známým. Příběh, který Bradav...
