Spřízněné duše

2 Čaj a sendviče

Brumbál zavedl Aniku do malého salónku poblíž své pracovny. Nabídl jí křeslo, které stálo u honosného krbu a sám si sedl naproti ní. Jeho zadumaný pohled nebyl vlezlý, přesto ale ona raději stočila své oči k otevřenému oknu. Nemohla si tedy všimnout, jakým způsobem ředitel zavolal domácího skřítka, který se zjevil kousek od ní. On jen požádal skřítka o čaj a malé občerstvení a ten ve vteřině zmizel.

„Vypadáte překvapeně." Usmál se na ní když viděl, že se její oči velmi nepatrně otevřeli. „Vy jste skřítka viděla poprvé?" Byl neskutečně zvědavý na nesčetně jiných věcí. Osobní setkání s historií se ani jemu nikdy nenaskytlo. Správně ale vycítil, že přílišná snaha dostat z ženy před ním informace, by zapříčinila její úprk.

„Ne. Oni vám slouží?" Obočí se jí lehce stáhlo, když si představila, co služba znamenala v její době. Obzvláště v některých rodinách.

„Vlastně ano." Přitakal a jeho úsměv se malinko prohloubil. „Ale nemusíte se bát. U nás se ani jeden z nich nemá špatně. Dá se říct, že jsou součástí naší rodiny."

„Dobrá." Anika se nezvládla plně uvolnit na dlouhou dobu, jelikož do místnosti vešel Severus.

Bez jediného slova si našel své místo kousek dál od dvojice. Nespouštěl z ní oči, jako by snad čekal nenadálý útok. Bylo jí jasné, že v něm čím dál víc sílí touha po vědění, kdo je ona zač a proč se tu znenadání zjevila. Neviděla v něm ale otázky, které směřovali k obrazu. Kdo byl ten muž vedle ní? Jaký spolu měli vztah? Bála se ho, nebo jí chyběl?

Než se pustili dál do mluvení, objevilo se na stolku jejich občerstvení. Čaj, sendviče a pár zákusků. Měla velký hlad, který na sobě nechtěla nechat znát. V posledních dnes se živila jen tím, co dokázala získat z přírody. Nebylo to málo, ale ovoce a zelenina nemohli uspokojit její chuť.

„Nabídněte si." Pokynul jí Brumbál a sám si vzal jeden sendvič. Poslušně následovala jeho příkladu. Po prvním kousnutí měla pocit, že jí jídlo zbavilo pozornosti. Na to ovšem ředitel svým způsobem čekal. „Musím říct slečno Aniko, že jsem velice zvědavý." Během mluvení nevzrušeně upil ze svého hrníčku, jakoby se bavil se starým přítelem. „Jak je možné, že máme tu čest vás tu mít po takové době?"

Měřila si ho pohledem. Musela uznat, že to s lidmi umí. Necítila se v ohrožení a pocit důvěry přicházel samovolně. Přes to se musela pečlivě rozhodovat, která svá tajemství je ochotna prozradit.

„Byla jsem prokleta." Oči silou vůle udržela dál od Severuse.

„Tak silnou kletbu musel seslat neobyčejně schopný kouzelník."

„Nejmocnější té doby." Souhlasila s Brumbálem. Ale nerozhodla se souhlasit s čajem jen pro to, aby byla podrobena výslechu. Chápala jejich touhu po vědění, ale i ona měla v sobě mnoho otázek. „V této době je víc mocných čarodějů."

Chtěla to otočit do otázky, ale v koutku oka viděla pohyb Severuse, který se rozhodl ze svého místa zvednout a pomalu přejít blíž, skoro až za Brumbálova záda. Dobře si uvědomoval, že jí tím znervózní.

„Máte pravdu." Brumbál se tvářil, jako by si neuvědomoval psychologickou hru, která do místnosti vnesla poněkud dusivou atmosféru. „Každá generace přinese pár výjimečných jedinců. V naší škole mnohdy od prvního máchnutí hůlkou můžeme usoudit, jak nadaný kdo bude. I hůlka samotná nám o čaroději dost prozradí." Zkoumavě si jí prohlížel s nevyřčenou otázkou.

„Můžeme se domnívat, že slečna svoji hůlku nemá." Prolomil Snape krátké ticho. Jeho pohled byl stále ostražitý. Nevěřil na náhody. Nedávný pokus o návrat pána zla a příchod záhadné ženy ve skoro stejný čas? Nemožné.