Spřízněné duše

18 Dárek a dopis

Severus ještě seděl u krbu s rozečtenou knihou, když na jeho stole přistál balíček v zelené barvě převázaný stříbrnou stuhou. Trvalo jen pár vteřin, než ho jeho zvědavost rychle popohnala k dárku, který rozhodně neočekával. 

Pod stuhou byl složený malý pergamen.

Severusi,

děkuji ti za všechno, co pro mě děláš.

Krásné Vánoce,

Anika

Zhluboka se nadechl, než si svůj dárek rozbalil, což bylo dobře. O dech totiž na pár okamžiků přišel, když zahlédl kopii jejich místa. Místa, které pro něj teď znamenalo něco výjimečného. Jen na malý moment si vzpomněl na obraz z její mysli, kdy jako dítě před sebou měla malý domeček. Jak jen to dělala?

Nevydržel moc dlouho přemýšlet nad její mocí. Místo toho vzal model, který dostal a vyčlenil mu místo nad krbem tak, aby dané polici dominoval. Chtěl na něj mít dobrý výhled.

Usmál se pro sebe, když si uvědomil, jak je příhodné, že i v jeho nočním stolku se právě skrývá pečlivě zabalená krabička s dárkem. Šel tedy pro ní a potichu jí odnesl ložnice Aniky. Položil jí vedle ní a znovu se přistihl s lehkým úsměvem, když se zadíval jak poklidně spí. Ve stejné chvíli pomyslel na to, jaké štěstí bylo, když při své cestě do Prasinek nahlédl do výlohy zrovna toho jednoho obchodu. 

Poté co Anika vstala a všimla si dárku, ještě dlouho seděla v posteli a dívala se na něj. Nebyla si moc jistá proč váhá s jeho rozbalení a tak se s hlubokým nádechem podívala dovnitř.

V černé sametové krabičce se skvěl stříbrný náramek, symbolizujícího hada obmotaného kolem zápěstí. Dva malé smaragdy symbolizovali oči, které jakoby se na ní opravdu dívali.

Dojatě si náramek nasadila na levou ruku, aby ho měla blíž k srdci. Aby tak měla blíž samotného Severuse. Měla pocit že se v tom dárku zrcadlí sama kouzelníkova podstata. Jeho kolej, jeho vyčkávání s předzvěstí rychlého útoku. Usmála se při tom, když ho přirovnávala k hadovi. Přece jen pro většinu lidí to byl spíš netopýr. Ať tak či onak, teď mu potřebovala poděkovat.

Měla štěstí, jelikož byl už vzhůru. Právě popíjel ranní kávu a četl si noviny zpoza kterých na ní pohlédl.

„Dobré ráno." Pronesl opatrně a zkoumavě si jí prohlížel.

„Dobré ráno." Usmála se a pozvedla trochu levou ruku, aby poukázala na své zápěstí. „Za tohle moc děkuji."

„Jsem rád, že se ti líbí." Pokývl hlavou, ale neodvrátil zrak k novinám, jak bylo u ranních snídaní běžné.

„Zmiozelský had že?" Usmála se na něj, když zvedla oči od náramku, na který se na chvíli zase zahleděla.

„Upřímně, na to jsem nepomyslel." Trochu stáhl obočí v udivení sám nad sebou. Jak to, že ho nenapadla spojitost s jeho kolejí?

„Tak na co jsi myslel?"

„Na tvé vyprávění o otci a hadovi. Jak jsi mluvila o tom, že je dobré nedat na první dojem." Vzpomněl si na pocit, který měl, když uviděl náramek za výlohou. Zvláštní naději. Možná že zadoufal v okamžik, kdy i za jeho zevnějškem uvidí něco víc. Něco, co pro ní bude definitivní oddělení jeho osoby od Thomase. Při té myšlence se podíval na dárek od ní a uvědomil si, že přece jen v něm už teď musí vidět něco, co za to stojí. „Taky děkuji. Cením si tvého daru."

„To nic není." Pokrčila ramena a lehký ruměnec se pokusila skrýt za hrnkem čaje. Jemu to ale neuniklo. V tu chvíli si byl jistý tím, že je jedno jak ho bere. Hlavně, aby se cítila co možná nejpříjemněji. Proto tady pro ní bude a pokusí se jí před vším ochránit.