Spřízněné duše

27 Slib a náznaky

Zdravím! Doufám, že si užíváte léto. Jestli jste jako já, tak většinu času trávíte u větráku a modlíte se za bouřku :D Dnes jsem nemohla usnout a tak jsem se svým unaveným mozkem sepsala další kapitolu. Je mi skoro až smutno, když vím, že jsme za půlkou příběhu. Čím víc se blíží závěr, tím se od něj snažím držet dál. Za dnešní konec kapitoly se na mě moc nezlobte, ale nemohla jsem si to odpustit. Co nejdřív sepíšu další. 

S láskou, Ell 💚💚💚

Dny přecházely rychle v týdny. Už se neúprosně blížil konec prázdnin a tím i návrat do zdí Bradavického hradu. Ne jen, že se ani jednomu nechtělo vrátit se na to místo, hlavně se nechtěli vrátit mezi lidi. Bylo jim spolu dobře a ač si to ani jednou neřekli nahlas, bylo to něco, o co už nechtěli přijít.  

Severus odkládal návštěvu svého domu co to jen šlo. Oproti přívětivým prostorám jejího domu, to bylo temné místo. Místo, kam žena jako byla právě ona, nemohla zapadnout. Přesto to nešlo odkládat do nekonečna.

„Můžeme?" Zeptal se, když už stála sama na útesech notnou chvíli.

Otočila se na něj s konejšivým úsměvem a přikývla. Její pohled si vysvětloval tím, že uměla číst jeho emoce. Už je před ní neskrýval, nebo alespoň ne ty, kterou byli na povrchu.

Přenesl je před svůj dům a bez jediného slova ji otevřel dveře. 

Když vešla a ucítila duši toho domu, měla co dělat, aby se jí nepodlomili kolena. Nebylo to světlé místi. Všude byli vzpomínky na nepěkné zážitky a jen těžko hledala něco jiného. Ale přece jen našla. Našla nehynoucí lásku matky k dítěti. Ať se tu dělo cokoliv, mateřskou lásku Severus poznal. To jí vykouzlilo úsměv na rtech.

Severus nechal Aniku, aby si postupně prošla celé přízemí, které nebylo nikterak velké. Sledoval její mimiku a bylo mu jasné, že ze zdí čte příběh jeho života. Bylo to pro něj těžké, ale uklidňoval se vědomím, že i on navštívil do jisté míry její minulost.

„Ten dům je tajemný jako ty." Podívala se Severusovi do temných očí. „Na venek jako by chtěl ukázat jen to špatné. Odháněl od sebe lidi. Když se nenecháš odehnat, uvidíš druhou stránku." Rozhlídla se po pokoji a pohledem uvízla na knihovně a křeslu s lampou vedle sebe. „Uvidíš přívětivost a pohodlí, i když nepřiznané. Líbí se mi tu."

„O mě pravděpodobně nikdy nikdo neřekl, že jsem přívětivý." Ušklíbl se při té představě.

„Tak ti to říkám já." Usmála se a posadila se na křeslo, které jí nezklamalo. „Vím, že jsi měl v plánu tu být maximálně hodinu, ale nemůžeme do Bradavic vyrazit až zítra?" Hlouběji se zabořila do opěradla a zavřela oči. Vůně knih kolem ní jí omamovala. Cítila zároveň vůni bylin, které jí naznačovali, že někde blízko bude, pro ní zatím neobjevená, laboratoř.

„Pokud si to přeješ." Chvíli na ní hleděl skoro bez mrknutí. Očekával jinou reakci. „Večeře, nebo spánek?" 

„Spánek." Usmála se se stále zavřenými víčky. 

„V patře po levé straně je ložnice." Řekl prostě a opustil místnost. Jen rychle překontroloval, že je zde vše v pořádku a pak se sám vydal do pokoje pro hosty, který rozhodně nebyl v ukázkovém stavu.

Anika neměla potřebu se ho na nic ptát. Cítila nekomfort, který ze Severuse doslova vanul. Zároveň tam bylo něco jiného, něco hlubšího. Skrýval to a tak se rozhodla, nechat mu jeho soukromí, které už tak dost narušovala.