Spřízněné duše

14 Opuštěný a instinkt

Byť se Severus snažil přijít do komnat co nejdřív, věděl v koutku své mysli, že to bude i tak pozdě. Bál se v jakém stavu jí najde a svojí nervozitu jen tak tak dokázal skrývat před svými kolegy. Nakonec to byl jediný Brumbál, který to na něm poznal a významným pohledem naznačil, že mu rozumí.

Když spěchal chodbami ke svým komnatám, napadaly ho různé myšlenky na to, v jakém stavu jí najde. Plášť za ním vlál a podtrhoval tím naléhavost jeho jednání. Ovšem když otevřel dveře, komnaty byli tiché. Prošel jimi, ale po Anike nebyly ani stopy. Až po tom, co se trochu uklidnil, našel na stolku u křesla vzkaz.  

Severusi, 

musím si utřídit myšlenky. Nečekej na mě.

Anika.

Utřídit myšlenky, ale kde? Možná si potřebovala srovnat mysl, ale vzhledem k situaci bylo nadmíru jasné, že jí nemůže nechat samotnou. Bez většího přemýšlení se rozhodl opustit hrad a najít jí. Znal jen dvě místa, která by přicházela v úvahu. Ale ani na jednom jí nenašel. Hagrid byl ve své hájence sám a hrob Michela byl také opuštěný.  

Proto se rozhodl vydat za ředitelem. Poslední možnost, kde by se mohla nacházet bylo právě u něj. I tak by to nepředpokládal. Cítil, že se nenachází mezi zdmi hradu. 

„Severusi?" Ředitel zvedl oči od knihy na svém stole, když profesor lektvarů vstoupil bez vyzvání.

„Je tu Anika?" Zeptal se bez okolků na češ se ředitel opřel do svého křesla a pátravým pohledem hodnotil naléhavost v Severusově hlasu.

„Není. Copak se stalo?" 

„Měla další noční můru. Myslím, že nějak vycítila co se tady děje. Ale teď jí nemohu najít." Přemýšlel, zda na něco nezapomněl. Na místo, na kterém by se mohla nacházet. Ale na rozdíl od Albuse neznal její poslední možné útočiště.

„Myslím, že vím, kde by se mohla skrývat." Ředitel se zvedl ze židle a očividně byl pohroužen do své vlastní mysli. „Nejraději bych za ní poslal tebe, ale nevím přesně jak silná je ochrana toho místa." Severus beze slova sledoval zamyšlení, ve kterém Albus procházel kolem svého krbu. „Dej mi hodinu." Řekl nakonec a mávnutím ruky ukázal na dveře. 

Severus sice nic nenamítal, ale uvnitř něj plál vztek. Chtěl jí vidět, jelikož hrůza v jejích očích mu stále živě bloudila v mysli. V takovou chvíli by neměla být sama. On se sice vždy se vším vypořádával sám, ale přesto měl ke komu jít. Ale kam má jít ona? Její osamocení v tomhle světě bylo větší, než jeho. I když to bylo skoro srovnatelné. 

Zabouchl za sebou dveře svých komnat a nervózně pochodoval po místnosti, kontrolujíc hodiny každých pár minut, dokud se po jemném zaklepání neotevřeli dveře a nevešel ředitel.

„Mýlil jsem se." Promluvil Brumbál těsně po té, co vstoupil. 

„Nebyla tam?" Zavrčel Severus, když dopadal do křesla před planoucím krbem. Kde jen mohla být? Tohle opravdu nebyla nejvhodnější doba na potrhlé cestování. 

„Myslím, že jsem jí jen nezastihl." Pohledem zkoumal náladu v očích věčně zasmušilého muže. Viděl vztek, strach a i možná něco víc. Jen málo co dokázalo jeho přítele rozhodit na takovou úroveň, aby na jeho tváři probublalo pár emocí. I když byli ve špatné situaci, nemohl si starý muž odpustit vševědoucí úsměv. Udělal moc dobře, když cestovatelku časem svěřil právě do jeho rukou. „Nebál bych se o ní. Učili jsme jí o tomto světě, dokáže se o sebe postarat."