Už několik měsíců Severus neslyšel o Anike. Několikrát denně kontroloval plamen v lahvičce a doufal v to, že se u něj konečně objeví. Alespoň na malou chvilku, kdy by mohl zahlédnout její tvář. Jen malé světélko v temnotě.
Už dávno začal další školní rok a Severus se krom Voldemorta musel vypořádávat s návaly vzteku směřující k nechutnému růžovému stvoření, které okupovalo Bradavice. K tomu mu ani v nejmenším nepomáhal fakt, že až moc často vídá Remuse a Siriuse.
„Snape?" Po jedné ze schůzí zkazil jeho plánovaný rychlí odchod právě Remus.
„Co chceš Lupine?" Zamručel, když se na něj otočil. Neměl ani sebemenší náladu na to zde trávit byť jen minutu navíc.
„Jen ti chci něco předat." Podával mu dopis, který dle stavu musel on, či někdo jiný, dlouho nosit při sobě. „Od Aniky."
„Ty jsi jí viděl?" Závan žárlivosti spojený s radostí projel jeho tělem. V jeho tváři však bylo pouhé lehké překvapení.
„Narazili jsme na sebe před pár dny." Remus svraštil obočí při vzpomínce na situaci, ve které se ocitli.
„Jak je na tom?"
„Nebudu ti lhát, nevypadala dobře. Byla vyčerpaná. Myslím, že jí víc energie bere ta kletba, než samotné Thomasovy výpady. Vlastně by jsem ji nepotkal, kdyby se mě on nepokusil zabít." Remus si povzdechl. Ničilo ho vidět někoho blízkého v takovémto stavu. Byla pro něj dobrou přítelkyní a teď vypadala tak jinak. Divoce. „Ale ona to zvládne."
Severus jen kývl. Nechtěl o tom dál mluvit, přesně si dovedl představit situaci, ve které se nacházela. To ho ničilo ještě víc. Bojovala, zatím co on u ní nebyl. Nepomáhal jí. Proto pevněji sevřel dopis a vydal se zpátky do Bradavic. Chtěl mít klid na to, aby si ho přečetl.
Drahý Severusi,
prosím odpusť mi mojí dlouho nepřítomnost. Jak ráda bych byla co nejdřív po tvém boku, ale nemohu si to dovolit. Stále pracuji na rozvoji svých sil a držím Thomase dál od tebe a ostatních. Chvílemi mám pocit, že blázním. Jen co si budu jistá svojí ochranou, přijdu. Ne dřív. Nemohu tě ohrozit víc, než již jsi.
Vlastně nevím, co bych ti chtěla napsat. Slova jsou zbytečná. Chci být u tebe, vidět tvůj soustředěný výraz nad složitým lektvarem, slyšet svůj monolog nad hloupostí studentů.
Severusi prosím, buď nadále opatrný. Já se vrátím.
Miluji tě,
Anika
Četl ten krátký dopis zas a znova. Jen proto, aby si u toho mohl představovat její hlas. Byla tak vzdálená. Dřív než kdy dřív. Z jejích slov cítil naléhavost, se kterou do boje vstupovala. Musel dál čekat. Čekat na zázrak
Severus po jednom ze setkání s pánem zla mířil zpět do Bradavic. Byl hluboko ponořen v temnotě vlastní duše, jen aby si zachoval tvář. Tvář zla, kterou na sobě čím dál víc nesnášel. Ve chvíli, kdy se přenesl, se ale něco pokazilo.
Nebyl na pozemcích před branami školy. Ba co víc. Nebyl ani na jakémkoliv pro něj známém místě. Stal uprostřed rozsáhlého údolí, které se postupně nořilo do tmy.
„Konečně si můžeme promluvit." Známí hlas, který ze srdce nenáviděl se ozval jen kousek od něj. Nenamířil na něj hůlku, jelikož si uvědomoval zbytečnost toho konání.
ČTEŠ
Spřízněné duše
FanfictionPřesuňme se do doby, kdy díky statečnosti tří studentů neměl poprvé Voldemort šanci a nezískal kámen mudrců. Nebudeme se ale dívat na všemi známé zlaté trio. Půjdeme se podívat na další příběh, který se odehrával za námi známým. Příběh, který Bradav...
