Severus se vzbudil později, než u něj bylo obvyklé. Byl víkend a neměl kam spěchat. V poslední době toho moc nenaspal a tak byl za možnost odpočinku více než rád. Jeho polospánek však neměl mít dlouhé trvání.
Ve chvíli, co se otočil na bok, mu došlo, že není sám. V okamžitém šoku zjistil, že Anika tiše oddechuje vedle něho. Její ruka měla prsty propletené s tou jeho. V chladné místnosti ležela bez přikrývky, jen v dlouhé noční košili bez rukávů. Měl co dělat, aby ovládl svojí přirozenost a nezačal okamžitě chrlit nemístné nadávky.
Volnou rukou se lehce dotkl její paže. Byla studená jak led a tak přes ní přehodil vlastní vyhřátou peřinu. Zachumlal jí do ní a jen tak tak odolal náhlé touze pohladit jí po tváři. Místo toho na ní zůstal upřeně hledět.
Krom toho, že ho zajímal důvod její přítomnost, tu bylo něco jiného. Její tvář vypadala jinak. Kruhy pod očima měly daleko sytější barvu a její pleť měla našedlý odstín. Proč si toho dřív nevšiml? Vždyť ji kontroloval každý den. Každé ráno zkoumal jakoukoliv změnu a i když její únavu pozoroval během lekcí, její tvář vypadala spíš lépe. Celou dobu musela skrývat to, co s ní její děsy dělají.
„Proč to jen děláš." Bezmyšlenkovitě ta slova řekl nahlas.
„Co?" Zeptala se zastřeným hlasem. Svraštil obočí a dál na ní hleděl zkoumavě. Její dech stále vypadal, jako když spí. Že by mluvila ze spaní?
„Proč tajíš své problémy?" Zkusil se ptát dál.
„Nechci." Místo dalších slov jen lehce zamručela.
„Co nechceš?" Tu odpověď naléhavě toužil znát. I v jeho běžně kontrolovaném hlasu se to projevilo.
„Ublížit ti." Přitáhla si ve spánku jeho ruku, jako když si k sobě malé dítě přivine medvídka.
Už se neptal dál. Nechtěl zneužívat toho, že o sobě neví. Zároveň mu konečně došlo, že on není jediný, kdo se snaží starat o toho druhého. Poprvé v životě na něj někdo bere ohled. Byl to zvláštní pocit.
Dlouho jen leželi vedle sebe, než se konečně Anika začala probírat. Chvíli jí samotné trvalo, než jí došlo kde a proč je.
„Já..." Chtěla se omluvit, ale když mu pohlédla do očí, nezvládla to. Vymotala svojí ruku z jeho a po boji s dekou se dala k odchodu. On si během jejího trochu zmateného jednání jen sedl a s nepatrným úsměvem sledoval její počínání.
„Když jsi měla noční můry dřív, o čem byli?" Zkoumavě se jí zahleděl do zrůžovělé tváře během snídaně, která do té doby probíhala beze slov. Její oči těkali všude po místnosti, jen aby se na něj nemusela dívat.
„Viděla jsem umírat Michela. Nebo jsem ho slyšela volat o pomoc z velké dálky a nemohla ho najít." Sklopila zrak. Samotnou jí překvapilo, že si slzy nenašly cestu ven. Stávala se čím dál silnější. Silnější, než si kdy uměla představit.
„To je mi líto." Neměl co víc říct. Věděl moc dobře, jaké to je.
„Nemusí." Tak moc chtěla zvednout oči a podívat se na něj, ale nemohla. „Zastavil si tok děsů, co mě poutal celá staletí." Poprvé to řekla nahlas. To co jí tolik tížilo během všech těch let její kletby. Tolik s tím ve spánku bojovala, že jí čas utíkal jinak, než ve skutečnosti. Ve snech utíkala k dobrým vzpomínkách a k touze nenechat Thomase vyhrát.
„Jak jsi zůstala při smyslech?"
„Vlastně nevím. Nechtěla jsem se vzdát." Pokrčila rameny. „Možná nade mnou někdo držel ochrannou ruku. Nebo to byla jen součást kletby. Bláznivá bych netrpěla tolik, jak si přál"
ČTEŠ
Spřízněné duše
FanfictionPřesuňme se do doby, kdy díky statečnosti tří studentů neměl poprvé Voldemort šanci a nezískal kámen mudrců. Nebudeme se ale dívat na všemi známé zlaté trio. Půjdeme se podívat na další příběh, který se odehrával za námi známým. Příběh, který Bradav...
