Spřízněné duše

7 Lekce a hodiny

Poslední tři dny Anika strávila s Hagridem. Starali se o zvířata i zahradu. Zrovna na zahradě moc úspěšní nebyli, jelikož jí napadli slimáci, kterých se ani za nic nemohli zbavit.

Přes to, že se stahovala mračna, Anika už to dál nemohla vydržet. Chtěla svojí hůlku, kterou ve svých komnatách měl stále Severus. Táhla jí do hradu jako magnet. Zakryla se tedy pláštěm, řekla Hagridovi své plány a vyrazila do šera končícího dne. Nevnímala jeho brblání, když odcházela z hájenky. Bál se o ní i přes to, že si byl jist jejím bezpečím. Přece jenom podivínský profesor lektvarů dokázal ublížit slovy a to dokonce možná víc, než vlastní hůlkou.

Anika byla celou cestu tak pohlcená vlastní touhou po poznání, že si ani neuvědomila, kdy zaklepala na jeho dveře. Až ve chvíli, kdy se otevřeli, začala si uvědomovat co dělá a kde je.

„Slečno?" Severus se lehce zamračil a ustoupil. Prošla kolem něj a stáhla ze sebe mokrý plášť. Až v tu chvíli jí konečně došlo, že se mračna stihla protrhnout. „Příště nemusíte klepat." Zavrčel, když kolem ní procházel.

„Nemusím?" Překvapeně zamrkala.

„Zapomněla jste? Jsou to teď naše společné komnaty." Nedíval se na ní a tak nemohl vidět zmatek v její tváři. Stihla ho skrýt, než se na ní otočil. „Upřímně pochybuji, že jste sem dnes přišla za zdvořilostní konverzací. Takže?" Opřel se o stůl stejným způsobem, jako když jí vysvětlovat význam její hůlky.

„Možná bych měla přijít jindy." Cítila jeho rozvířené emoce. Byl naštvaný, ale neznala důvody. Nikdy z lidí nevycítila nic víc, než jejich emoce.

„Nenuťte mě porušit svůj slib." Zavrčel nepříjemně, až jí po zádech přeběhl mráz. „Nemám dnes náladu na hloupé hry."

„Já si s lidmi nikdy nehraji." Ohradila se okamžitě. Když na ní bez reakce jen dál nepříjemně zíral, povzdechla si a rozhodla se začít mluvit. „Ta hůlka. Táhne mě k sobě."

„Takže stačí jít a vzít si jí." Kývl rukou směrem k jejímu pokoji a sám se rozešel k protějším dveřím.

„Nevím, co s ní." Šeptla, sotva jí uslyšel.

„Chtěla jste ode mě pomoct?" Zeptal se s rukou na klice. Dnes neměl dobrý den, byl naštvaný na celý svět. Na sebe. Na člověka u Děravého kotle, který ho nazval hnusným smrtijedem. Teď si to skoro vybil na ženě, která chtěla jen jeho pomoc, možná dobrou radu.

„Nebudu vás obtěžovat." Už se otáčela k odchodu, když z jeho úst zaslechla své jméno.

„Aniko, zůstaňte." Hlas už neměl tak hrubý a i jeho tvář se uvolnila. „Přineste si hůlku."

Jen s lehkým zaváháním a zastavením se pohledem na jeho tváři, se poslušně rozešla do svého pokoje. Nemohla si nevšimnout, že její věci už na posteli neleží. Knihy s pergameny a brky ležely na stole, hned vedle krabičky s její hůlkou. Dovolila si odhadnout, že oblečení bude uloženo ve skříni.

Svůj plášť přehodila přes židli a vyňala opatrně svojí novou hůlku z krabičky. Okamžitě cítila jak ji její energie proudí tělem a spojují se.

„Předpokládám, že jste si všechny základní poučky přečetla." Severus stál u krbu, když vyšla z ložnice. Po jejím přikývnutí pokračoval. „Dobrá. Nehodlám se držet příruček pro jedenáctileté děti. Jste zkušená čarodějka, jen je vaše moc trochu jiná. Začneme prostými kouzli, které by vám mohli být v něčem blízké. Jaká je vaše magie? Na co se zaměřujete?" Podíval se jí zpříma do očí, ve kterých byla nervozita. Párkrát uhla pohledem, byť se snažila oční kontakt vydržet. „Je mi jasné, že máte své důvody pro zatajení, jak vaše síly fungují. Věřte, že mě to nezajímá. Potřebuju jen vědět, co je vám blízké. Bude to snazší." Tolik nadbytečných slov. Bylo mu nepříjemné, jak moc se musí přizpůsobit. Zároveň si uvědomoval, že je to svým způsobem zajímavý projekt.