Anika byla už od rána nesvá. Měla zvláštní tušení, že tento den se stane něco špatného. Něco, co jí bude velice nepříjemná a ona se tomu nemá jak vyhnout. Seděla u Hagridova domu s upřeným pohledem do lesa, když zaslechla přibližující se kroky. Nevylekala se. Na to až příliš jasně poznala styl chůze ředitele Bradavic.
„Dobré ráno." Špitla, aniž by se na něj byť jen na vteřinku podívala.
„Tak smutný výraz? Vždyť máme dnes krásný den." Posadil se na schod vedle ní a zadíval se stejným směrem.
Chvíli jen seděli a mlčeli. Ona nechtěla mluvit, chtěla zase jen utéct. Utéct před vlastními pocity, které si nedokázala srovnat v hlavě. Hagrid jí pomáhal s tím, aby nemusela myslet a vzpomínat. Teď jí něco našeptávalo, že musí přijít brzká změna. I přesto by raději běžela za ním a pomáhala mu na zahrádce zbavovat se slimáků.
„Myslím, že bychom měli vyrazit." Dlouhé ticho prolomil Brumbál, zvedl se a podal jí ruku aby jí pomohl na nohy. Stále v mrákotách tázavě vzhlédla, ale ruku přijala. „Jdete si vybrat svojí první hůlku slečno."
V první reakci na živé dění na Příčné ulici, bylo jemné pootevření úst. Kolem bylo rušno. Lidé se usmívali, jiní o něčem živě diskutovali a pár nevrlých se tlačilo mezi těmi, kteří je nevnímali. Procházeli kolem obchodů plných knih, zvířat, košťat i jídla. Nevěděla kam se dřív koukat a úplně zapomněla na temnou předtuchu z dnešního rána. Dokonce zapomněla, jak moc se bála odejít z pozemků Bradavic. Svět byl daleko barevnější, než jaký si ho pamatovala.
„Tak už jsme u Ollivandera." Usmál se Brumbál a vedl jí do obchodu s hůlkami.
Stále okouzlená všemi věcmi moc nevnímala co se kolem ní děje. Sotva zvládla pozdravit. Neposlouchala rozhovor obou mužů a místo toho vdechovala okouzlující magii toho krámku. Z každého koutku k ní přicházela jiná energie. Tisíce různých podobných však jiných vibrací hůlek, které se netrpělivě tetelili vy svých krabičkách, čekajíc na svého právoplatného majitele.
Z hlubokého zamýšlení jí vytrhl až metr, kterým si jí Ollivander začal měřit. To už měl její plnou pozornost. Zadumaně krčil čelo, když se od ní vydal ke vzdálenému koutu krámku a přinesl krabičku s první hůlkou.
„Zkuste si jí." Vybídl jí. Vzala si jí do ruky a nic se nestalo. Jen jí hůlku rychle vytrhl z ruky a běžel zase pro jinou.
Tázavě nakrčila čelo směrem k řediteli. Ten se však jen usmíval a pokýval hlavou na znamení, že takhle je vše v pořádku.
Celý proces se několikrát opakoval. Dokud neslyšela zamumlání od Ollivandera, že zdání mnohdy klame. Poté přinesl jinou hůlku a opatrně jí před ní rozbalil. Očividně byl sám zvědavý, zda se tentokrát trefil.
Hůlka byla překrásná. Černé dřevo s jemným zdobením po celé délce, které bylo sotva postřehnutelné. Její krása jí uhranula. A co teprve chvíle, kdy jí vzala do ruky.
Hůlka se v její dlani lehce rozvibrovala. Byla tou pro ní neznámou silou tak uchvácena, že v první chvíli ani nevnímala lehké sněžení, které jí pokrývá ramena. To jí vykouzlilo ještě větší úsměv na rtech. Jak si mohla myslet, že jí dnes čeká něco zlého? Tohle byl jeden z nejkrásnějších pocitů za poslední týdny.
„Ebenové dřeno a žíně z jednorožce. Věrnější hůlku pro někoho, kdo se nebojí stát proti světu, by jste těžko hledala." Usmál se na ní.
ČTEŠ
Spřízněné duše
FanfictionPřesuňme se do doby, kdy díky statečnosti tří studentů neměl poprvé Voldemort šanci a nezískal kámen mudrců. Nebudeme se ale dívat na všemi známé zlaté trio. Půjdeme se podívat na další příběh, který se odehrával za námi známým. Příběh, který Bradav...
