Spřízněné duše

15 Kompromis a charisma

Když přicházel ke svému cíli, vidět ji už z dálky. Nemohl se přenést blíž, aby ho nikdo nezahlédl. Zároveň ji nechtěl vyděsit. Proto odolal své přirozenosti a zpomalil svůj krok. 

„Aniko." Promluvil pár metrů od ní. Čekal, že se na něj s trhnutím otočí, jako to obvykle dělávala, když jí vyrušil ze zamyšlení. Místo toho jí jen ramena klesla ještě o kousek níž. Kolika věcem se dnes ještě bude muset přizpůsobit? Už byl vyčerpaný po všech stránkách. Tak si k ní jen sedl a zadíval se na světla Londýna. 

Atmosféra byla tak jiná od té chvíle, kdy tu spolu seděli poprvé. A nebylo to jen tím, že se z nebe pomalu snášely první vločky. Ty by naopak podtrhly kouzlo prvního večera. Dnes se jen vysmívaly smutku a strachu, který se vznášel kolem Aniky.

„Hledali jsme tě." Pronesl do ticha. „Albus si myslel, že ví kde jsi, ale mýlil se." Nedalo mu tu poznámku neutrousit. Stále přemýšlel nad jejím tajným útočištěm. Nad její možností utéct před ním. Jako by byl zkaženější, než si o sobě dosud myslel. Ale pak jí najde na místě, které jí on sám ukázal. Na lavičce, kde se mu otevřela a kde by jí nehledal nikdo jiný, než on. Mátlo ho to.

„Chtěla jsem jen přemýšlet." Povzdechla si s očima sklopenýma.

„Aniko, brzy se rozední. Myslela jsi, že se o tebe nebudeme bát?" Schválně používal množné číslo, i když si nemyslel, že by se Brumbál o ní skutečně někdy bál. Další připomenutí, že o její magii ví víc než on. V tuhle chvíli to ale bylo nepodstatné. 

„Nemusel jsi se o mě bát." Podívala se na něj a tak si mohl prohlédnout její oči opuchlé nedávným pláčem. Byli bez života. Ať v tom snu viděla cokoliv, vzalo jí to odhodlání žít v tomto světě. 

„Opravdu?" Ušklíbl se. Nechtěl nechat svůj vztek probít na povrch, i když mu zběsile bubnoval no spánků a žadonil o převzetí kontroly. Mohlo se jí něco stát. Mohla mít zase bludy, které z děsů chodily do jejího bdělého stavu. Bylo tolik možností co se mohlo stát. Ani ona neznala rozsah svého prokletí a proto byl z jejího lehkovážného chování ještě víc rozčílen. „Půjdeme zpátky. Nebudeš utíkat před svým strachem." Pronesl to s takovou jistotou, kterou do toho jen dokázal dát.

„Severusi já nevím..." Začala pomalu, ale on to nechtěl slyšet.

„Neříkej mi tu žádné výmluvy. Ty půjdeš zpátky a postavíš se svému strachu. Budeš trénovat usilovněji, aby jsi se naučila chránit svojí mysl i před vtíravými následky kletby. Jsi dost silná na to, aby jsi to zvládla. Donutím tě si to uvědomit, když mi dáš šanci. Nehodlám tě vidět padnou!" Chtěl toho na ní vychrlit víc. Pustit se do rozebírání detailů svých plánů, které stihl vytvořit během cesty za ní. Říct cokoliv, co by jí okamžitě přivedlo zpátky k němu. Aby jí mohl chránit. Ona ho však utnula tím, že položila svojí ruku na jeho. 

„Půjdu pod jednou podmínkou." Nedala se. I když zněla slabě, viděl v ní konečně tu bojovnou jiskru. Byla malá, ale o to víc v něm rostla touha, rozdmýchat z ní oheň. „Když budu potřebovat na chvíli odejít, necháš mě." 

Zatl zuby. Tohle se mu ani trochu nezamlouvalo. Nepřišel si pro ní aby jí dal svolení na příští odchod. 

„Pokud budu vědět kam půjdeš, souhlasím." Mluvil přes zaťaté zuby skoro nesrozumitelně, ale ona na jeho podmínku souhlasně přikývla. To ho uvolnilo, alespoň z malé části. Přesto se mu tento kompromis nelíbil. „Tak půjdeme, ať do Bradavic stihneme dojít než se rozední." 

Chtěl jí uchopit za ruku, kterou měla volně na jeho a přenést se s ní. S trhnutím svojí ruku stáhla a mezi obočím se jí udělala drobná rýha, jak nad něčím usilovně přemýšlela. Nemohl vědět o co jde, což ho frustrovalo. Ona teď ale činila pro ní obrovské rozhodnutí.