Spřízněné duše

3 Lektvar a slzy

Severus pomalu postupoval lesem v dostatečné vzdálenosti, aby si ho Anika nevšimla. Šli dost hluboko a jeho podezření se každým krokem prohlubovalo. Proč by šla do temného lesa, kdyby neměla nekalé úmysly? Proč by sem kdokoliv dobrovolně chodil v tak pozdní hodinu?

Když se po nějaké chvíli zastavila, ztratil na moment svojí sebejistotu. Nečekal tu na ní nikdo, jak se domníval. Místo toho se zastavila u náhrobního kamene. Chvíli se na něj jen dívala a pak si zamyšleně začala mnout malíček pravé ruky. Severus si z dálky všiml, že se její rty pohybují a tak za pomoci kouzla, začal odposlouchávat její monolog.

„... je na mě milý. Dokonce mi donesl nějaké jídlo." Všiml si jejího úsměvu, když začala pomalu chodit sem a tam. „Líbil by se ti, jsem si tím jistá. Trochu mi tou svojí dobrosrdečností připomíná tvého otce. Jen ten byl o dost mladší, alespoň když jsem ho viděla naposledy. Ten mi taky chybí." Dlouhý povzdech. „Ale ten druhý. Nevím, co si mám o něm myslet." Severus přimhouřil oči. Tak co si o něm slečna tajemná myslí? „Vím, co by jsi mi řekl. Že je to Thomas, že není možné aby mu byl tak podobný. Nevěřil bys mu a snažil se mě od něj dostat co nejdál. To vše vím, ale není to v něm. I přes to, jak moc je mu podobný, z něj nemám takový strach. Nemá to v očích." Na chvíli se zarazila s pohledem upřený na pomník. „Micheli, co si tu bez tebe mám počít. Nemůžu ani spát, abych neviděla tvůj obličej ten den." Pevně sevřela své oči, jako by jí to mělo odnést od temných vzpomínek.

Když se jí to nepovedlo, sedla si k nejbližšímu stromu aby se o něj mohla opřít. Chvíli tak zůstala s očima opět zavřenýma. Severus si už začal myslet že usnula, když najednou zvedla ruku aby si utřela slzy, které si našly cestu ven.

„Kdyby jsi tak mohl dnes vidět náš domov. Je stále takový, jaký jsme si ho vysnili. Možná zajímavější. Našel si způsob, jak se rozvinout. A svým způsobem je tahle škola stále útočiště. Jako za nás." Lehce se usmála. „A mají tu domácí skřítky. Mají se daleko líp než za naší doby, i když dle některých knih existují dost temná místa kde se k nim chovají hrozně." Zamračila se do prázdna před sebou. „Ale opravdu už to není tak hrozné, jako za nás. Možná i díky tvé snaze." Usmála se k náhrobku.

Severus poslouchal pozorně každé slovo, ale nebylo tam nic, co by mu mohlo potvrdit nebo vyvrátit jeho pochybnosti. Výjev před ním byl neskutečně smutný. Sám mnohokrát mluvil s Lili u jejího hrobu, ale tahle žena před ním působila, že krom pomníku opravdu nikoho nemá. Ani to ale neznamenalo, že jí začne okamžitě důvěřovat. A v další moment jeho podezření jen vzrostlo.

Anika se zvedla a zadívala se do dály. Uslyšel vzdálený pohyb a instinktivně sevřel svojí hůlku pevněji v očekávání velkého odhalení.

„Proč dnes nejdeš blíž?" Zvedla se a lehce naklonila hlavu a stranu. „Vždyť jsem to jen já." Natáhla před sebe ruku s jablkem. Chvíli to trvalo, ale mezi stromy se objevil jednorožec a opatrně si ho od ní vzal. Při tom se ostražitě ohlížel směrem, ve kterém se skrýval Severus. I Anika se rozhlédla, ale ve tmě, kterou jen lehce narušovala záře měsíce, nic neviděla.

„Jsme tu sami, neboj." Hlas měla nejistý, ale pohladila zvíře před sebou. Jednorožec se však tak snadno uklidnit nedal, kývl směrem k muži, jakoby se ho naschvál snažil odhalit. S hlasitým odfrknutím se otočil a odcválal do lesa. To už ani jí nenechalo chladnou. Vyděšeně naposledy zamžourala do temnoty lesa, než se rozeběhla zpátky k hradu.

Severus nebyl spokojený se svým sledováním. Myslel si, že odhalí víc. Teď si ale mohl být jistý, že muž z obrazu jí děsil. A to bylo něco, co hodlal využít ve svůj prospěch.