Spřízněné duše

13 Přiznání a pochopení

Mudlovský svět hrál barvami a ona nevěděla, kam se dřív podívat. Když skoro zaškobrtla a začala padat do silnice, přitáhl si jí Severus do krátkého obětí.  

„Musíš být opatrná." Pošeptal jí do ucha. Poté jí pustil a dál jí městem provázel držíc jí pevně za ruku. Nebránila se. Místo toho si dál prohlížela rozruch nočního Londýna.

Severus jí vysvětloval vše, na co se zeptala. Od aut po vánoční osvětlení a zvyky. Byla okouzlená tímhle světem. Mudlové udělali obrovský pokrok. Když přišly otázky na oblečení kolemjdoucích, rozhodl se udělat pro něj nemyslitelné. Vzít jí do obchodu.

Nadšeně si prohlížela regály a Severus jí s ledovou maskou následoval. Několik kousků jí bez řečí koupil a byl rád, když si s ní poté mohl sednou na klidnou večeři do italské restaurace, kterou nevybral náhodou. Věděl, že právě zde velice dobře vaří a zároveň tu bude dostatečný klid na pokračování jejich rozhovorů o mudlech. Sám sem jednou či dvakrát do roka zašel při nutných zastávkách v Londýně.

Sledoval jí, jak upijí bílé víno, během toho, co si dávala houbové ravioly. Byla tak klidná a šťastná. Netížily jí teď noční můry, ani únava předešlých dní. Měl pocit, že jí právě dal to, co potřebovala. 

„Nad čím přemýšlíš?" Usmála se na něj. 

„Zda jsem ti pro dnešek ukázal dost." 

„Ukázal jsi mi toho tolik, že všechny dojmy ani nezvládám vstřebat." Jemně jí zčervenali tváře, když se podívala do svého talíře. „Děkuji."

„Až budu mít další cestu do Londýna, vezmu tě zas sebou." S lhostejným výrazem si dal další sousto do úst. Periferně viděl, jak zvedla oči a nadšeně se usmála. Stačilo jí ke štěstí tak málo. 

„Severusi?" Její hlas byl po chvíli ticha lehce nejistý. Pohrávala si se sklenicí vína do které se dívala. „Když jsi mluvil o vánocích, neřekl jsi mi, zda to dodržuje i náš svět." 

„Do jisté míry ano. Já nejsem zastánce těchto tradic." Pokrčil rameny a odložil příbor. 

Seděla zamyšleně proti němu a nepřestávala se upírat pohledem na skoro dopitou sklenku. Chvíli jí analyzoval, než mu to došlo. Další ze zvyků, které jí přiváděli do rozpaků.

„Chápu." Opřel se lokty o stůl a propletl prsty. „Vzhledem k tomu, že se ale s moc lidmi zatím nepřátelíš, očekával byl sentimentální dárek pouze od Hagrida." Logicky nemůže očekávat nic od něj a od Albuse je to taky spíš nepravděpodobné. Pokud se mílí, stejně by dárek od něj byl spíš pokus si jí víc získat a za to víc nebude chtít. 

„Takže bych mu měla něco pořídit?" Její oči byli trochu zamračené. 

„Nedělal bych si s tím starost." Odfrkl si. Viděl ale, že jí to starosti dělá. „Nemusíš nic kupovat. Zrovna on by spíš ocenil něco, co nekoupíš. Třeba šálu." U Merlina, k čemu se tu snižuje? Vymýšlí dárek pro někoho, kdo ho absolutně nezajímá. Svůj pozorovací talent takhle přihloupě ještě nepoužil. 

„Něco, co udělám sama?" Zamyslela se. Stále plně nepochopila význam těchto tradic, ale už teď jí napadlo, co by mohla Hagridovi dát. 

Věděl, že rozhovor o dárcích je u konce, když jí po tváři přeběhl záchvěv radosti. Zaplatil večeři a vydal se sní na posledních pár hodin do večerního města. 

Chodili osvětlenými uličkami, které hráli všemi možnými vánočními odstíny. Schválně jejich kroky směroval k místu, kde si budou moct nerušeně užít výhled na město. U stánku, který měl brzy zavírat, jim ještě koupil kávu, aby měli v zimě něco teplého.