32 Epilog

111 9 4
                                    

„Rose?" Anika našla svoji dceru sedět smutně na posteli. „Copak se děje zlatíčko?"

„Mami, co když se do Bradavic nehodím? Co když budu sama?" Rose popotáhla. Nechtěla odejít z domu. Dál od svých rodičů a jistot.

„Nemáš se čeho bát. V Bradavicích je každý jedinečný. Tatínek by tě tam ani nepustil, kdyby ti to mělo přinést něco zlého." Políbila svoji nejmladší dceru na čelo. „A k tomu ti vždy Minerva a Remus pomůžou, když si nebudeš vědět rady. A tetu Minervu tam máš taky. Ale nezapomeň, je to ředitelka a podle toho se k ní musíš i chovat." Mrkla na dceru, které tohle upozornění přišlo k smíchu. Z tety měla vždy respekt a to stačil jeden její přísný pohled.

„Dobře mami." Utřela si poslední neposedné slzičky.

„Tak jdeme."


Severus na ně s dcerou a synem už čekal dole. Nemohl uvěřit, že i jeho nejmladší už jde do školy. Netěšil se na ticho v domě, které v posledních letech jejich dům postrádal.

„Můžeme?" Usmál se na dceru. Bylo mu jasné, co se dělo. Rose byla vždy maminčina holčička a bylo nadmíru pochopitelné, že z její náruče nebude chtít odejít.

Anika jen přikývla a tak se mohli vydat na nádraží.


Rozloučení s dětmi bylo vždy těžké a Severus byl rád, že uměl držet své emoce na uzdě, jinak by mu právě tekly slzy stejně jako Anike.

„A budete mi všichni pravidelně psát, je vám to jasné?" Objímala jedno dítě po druhém. „A ne že se dostanete do nějakého maléru."

„Kdyby cokoliv."

„Víme tati." Usmál se na něj Remus a objal ho. Stejně tak ho následovaly i Rose s Minervou.

„Tak už běžte." Popohnal je, aby si ještě mohli najít nějaké volné kupé.

Děti se od nich vzdalovali a on zahlédl Pottera s jeho ženou a jejich dětmi. Už i jeho nejmladší dcera nastupovala do Bradavického expresu. Kdo by řekl, že zrovna oni dva budou mít stejně staré děti. Osud má někdy zajímavé plány.

„Budou v pořádku, že ono?" Anika si otírala slzy, když naposledy mávala svým dětem na rozloučenou.

„Samozřejmě že budou. Jsou přeci naše." Objal ji kolem pasu a políbil do vlasů. Poté i on zvedl ruku aby zamával na vlak, který se pomalu rozjížděl. 

Spřízněné dušeKde žijí příběhy. Začni objevovat