Spřízněné duše

19 Loutka a city

Severus dlouho nemohl usnout. Občas nahlédl do pokoje Aniky, aby se ujistil, že opravdu spí. Překvapilo ho, že sebou neházela, byť tentokrát už neměla žádný lektvar, který by jí mohl pomoci.

Chvíli uvažoval, že by nahlédl do její mysli. Jen aby se ujistil, že je vše v pořádku. Ale dobře si uvědomoval, že v tu chvíli by ztratil poslední špetku důvěry, kterou si pro něj ve svém srdci našla. To nemohl riskovat.

Při své páté návštěvě, kdy ode dveří sledoval její pravidelné oddechování, si představil jaké by to bylo ji ztratit. Cítil tíhu na hrudi už jen po pouhé představě. Pouto, které k ní cítil v něm rostlo snad každým dnem.

Už chtěl opustit místnost, když ho zarazil její hlas.

„Chce jí zabít." Tón, kterým to pronesla, byl zvláštně dutý. Bez emocí.

„Kdo? Koho?"

„Nevím, ale už to začalo." Anika ležela stále ve stejné pozici na zádech, jen oči měla otevřené a dívala se kamsi do prostoru. „Nic nezmůžete. Tahle hra má omezený počet hráčů."

„Nerozumím ti." Zamračený Severus došel k její posteli, ale ona se na něj ani nepodívala. Stále zírala kamsi do prázdna. „Jaká hra?"

„Hra o život Toma Raddla" Vydechla a znovu zavřela oči. Její dech se opět prohloubil a vypadala, jako by se předtím ani neprobudila.

Jak se ukázalo, měla pravdu. Ještě ten den byla unesena studentka a následně zachráněna kým jiným než samotným Harry Potterem. Severusovu mysl během tohoto dění nezaměstnával jen možný návrat pána zla, ale i Anika, která toto celé prospala. Krom těch pár vět, se nevzbudila, dokud nebyl zničen viteál, který ho skoro přivedl na zpět.

„Ta kletba je silnější než já." Povzdechla si u snídaně následujícího rána. „Jakoby si v ní pojistil, že nebudu moct zasáhnout."

„Nevyčítej si to."

„Nevyčítám. Štve mě to." Bouchla hrnkem do stolu, div že se nerozbil. „Vadí mi jakou má nade mnou moc. Jako bych byla stále jen loutka, která musí poslouchat svého loutkáře."

Severus se snažil ovládat svůj dech, který se mu nebezpečně zrychlil. Jak jen myslela tu poslední větu? Jakoby před ním ve vzteku poodhalila závoj tajemna, který její minulost zahaluje. Zároveň ho ale neodhalila moc. Přesto jen v tom, jak to pronesla, bylo něco hlubšího.

„Chceš zase začít trénovat?"

„Ne." Pronesla to neustále naštvaným hlasem. Pak se ale podívala na Severuse a její napětí pomalu začalo opadat. „Měla bych spíš začít učit tebe."

„Co prosím?" To jeho myšlenky odvedlo od přemýšlení nad její minulostí a začal ji plně vnímat.

„Blíží se léto a to máš přece volno." Pokrčila rameny a opřela se do židle, zrak upírajíc do jeho očí. „Pokud já nemůžu zasáhnout, tak třeba budu moct být jinak užitečná." Šibalsky se usmála. V hlavě se jí rodil plán, jak by mohla dát něco ze svých znalostí právě jemu. Přece jen mu věřila a udělal pro ní tolik. Pokud ho naučí byť jen špetku ze své magie, bude mít výhodu proti nepřátelům, kteří se mu zajisté brzy připletou do cesty. Díky dění předešlých dní si mohla být jistá, že na něj nebude zbytečně mírná. Pořád v ní byla ostražitost, které se předtím úplně vzdala. Teď už to tak snadné nebude. 

Léto bylo v plném proudu, když se společně vydali na několik týdnů pryč. Konkrétně na ostrov Kary. Vše zde bylo zelené, na stromech dozrávalo ovoce a i věčně zachmuřelý mistr lektvarů odložil svůj hábit. Anika ho sledovala z lavičky, jak k ní přichází a musela uznat, že černá košile mu vskutku sluší a líbilo by se jí, kdyby se tak oblékal častěji. Vypadal tak méně nepřístupný.