„Nitrobranu mě učil Albus." Zmateně pokývala hlavou. „Nemá to na ty sny a vize žádný efekt."
„Protože jsem tě to neučil já." Temně se usmál, až o půl kroku ustoupila. Dobře věděl co dělá a i když si to ona uvědomovala, její rekce byla automatická. „Správně. Ty se musíš naučit vzdorovat jemu."
„Severusi?" Viděl strach v jejích očích. Nemohl však jinak, než ho víc přiživit. I proto s tím čekal až zapadne slunce. Pro efekt mu i nahrávala sněhová bouře za okny. Ona si ani nevšimla, že celá místnost při jemném pohybu jeho hůlky potemněla.
„Žádná jména drahá. Jen se mi braň." Okamžitě proti ní vyslal kouzlo a vstoupil násilím do její mysli. Jak jen se za to proklínal. Dělal však jen to, co bylo nutné. Už teď dobře věděl, že to nebude naposledy.
„Aniko, tak dlouho jsem tě hledala." Stáli na prosluněné louce a žena, která byla velice podobná Anice, zrovna usedala do trávy k malé holčičce. „Co děláš tak daleko drahoušku?" Obejmula jí kolem ramen.
Malá Anika se jen zasmála a ukázala před sebe na malý domeček z kamínků. Na to jí maminka začala chválit.
Severus sledoval tu šťastnou chvíli a u srdce ho trochu bodlo. Nechtěl jí ničit zářivé vzpomínky. Přesto však s ledovým výrazem vstoupil do zorného pole dospělé Aniky. Ta ho s úlekem okamžitě vyhodila ze své mysli.
Nevěděla jak, ale najednou byla v jiné vzpomínce. Byli to její pubertální léta a tento moment si dobře pamatovala.
Seděla na pláži za chladného dne, nohy měla co možná nejvíc natisknuté k hrudníku a dívala se do dálky na rozbouřené moře.
„Aniko, dítě moje." Žena byla velice podobná její matce, až na vlasy. Ty měli poněkud neupravený, lehce vlnitý vzhled. V její tváři však byla jistá moudrost.
„Nemám na výběr." Prohlásila smutně.
„Nemáš." Přitakala žena a sedla si vele ní. „Ale není to tak zlé, jak se může zdát."
„Jak to můžeš říct Karo?" Dívka byla v upřímném šoku.
„Nic netrvá věčně." Shovívavě se na ni usmála a vítr jí při tom pár pramínků vlasů vehnal do tváře. Působila tak étericky a důvěryhodně. Opravdově. „Vím, že mi mnohokrát má slova budeš zazlívat, ale věř, že tě v budoucnu čeká jen to nejlepší."
„Ale kdy?" Zoufalství v dívce začalo pomalu plnit její oči slzami.
„Za delší čas." Setřela první neposlušnou slzu Anike tváře. „Ale teď se musíš připravit na..."Poslední slova už Severus nezaslechl, jelikož byl nemilosrdně vyhozen z její mysli takovou silou, až narazil zády do police s knihami.
Anika stála naproti němu a hrůzou v očích, což v něm vyvolalo dvě protichůdné emoce. V jedné chtěl pokračovat a zjistit, co před ním utajila teď. Ta druhá chtěla skončit s lekcí, omluvit se a pokusit se jí utěšit. I když chtěl poslechnout druhou emoci, bylo mu jasné jediné. Thomas by to neudělal. Proto opět pozvedl svojí hůlku.
Stáli v temné místnosti. Kolem nich byl chlad a vlhko. Jen co se Severusovi oči přivykli temnotě, mohl vidět krčící se ženu v rohu. Byla to Anika. Na rukou jí vysela železná pouta s vyrytými znaky. Očividně byla spoutána silnou magií. Dřív než si znaky stihl víc prohlédnout, vtrhl do místnosti tmavý stín.
Thomas přistoupil k Anice a hrubě ji stiskl dolní čelist, čímž jí přinutil dívat se mu do tváře.
„Tohle bylo naposled." Vrčel na ní. „Dám ti poslední šanci. Po ní tě čeká už jen smrt."
ČTEŠ
Spřízněné duše
FanfictionPřesuňme se do doby, kdy díky statečnosti tří studentů neměl poprvé Voldemort šanci a nezískal kámen mudrců. Nebudeme se ale dívat na všemi známé zlaté trio. Půjdeme se podívat na další příběh, který se odehrával za námi známým. Příběh, který Bradav...
