Spřízněné duše

8 Vzpomínky a deka

Severus seděl za psacím stolem a přemýšlel o ní. Anika se měla už za pár desítek minut objevit v jeho komnatách na další lekci práce s hůlkou. Musel se psychicky začít připravovat. Pokud bude její nervozita stále tak velká, jak uchrání věci kolem ní? Bylo by velice snadné je uklidit, ale dal by jí tím obrovský signál nedůvěry. Ani použití kouzel nepřicházelo v úvahu, zajisté by je okamžitě vycítila. Nakonec se tedy rozhodl přenést do své pracovny některé lektvary a vzácnější přísady, které měl v místnosti. Vzal ještě pár vzácných svazků knih a ty si uložil ve své ložnici. Změna znatelná nebyla, ale jeho to uklidnilo.

Přemítal, zda by bylo vhodné začít nové kouzlo. Nakonec mu přece jen původní přišlo nejvíc bezpečné a rozhodl se u něj zůstat. Pokud by ho zvládla dobře, měl v záloze wingardium leviosa. Zajisté na dnešní lekci nebude potřeba nic víc.

Usadil se do křesla a mávnutím hůlky rozdělal oheň v krbu. Vzpomínal, na její třas. Byl si celkem jistý, že by kouzla zvládla velice rychle, ale ne s ním. I když byla tajemná a o některých věcech s ním mluvit zajisté nebude, tohle se musí vyřešit. Od prvního máchnutí hůlkou v ní potenciál viděl. Když jí držel za ruku tak cítil silnou energii, která jí při sesílání kouzla proudila v žilách.

Potřásl hlavou, když si uvědomil, jak moc se jeho myšlenky podobají těm Brumbálovím. I on cítil neskutečnou touhu znát a pochopit její skutečnou magii. Magii její doby. Na rozdíl od ředitele si ale nebyl jistý, zda tento druh magie patří do naší doby. Stejně tak to musela cítit i ona. Některé věci mají zůstat v minulosti. Ale pokud tam nezůstala ona sama, tak možná nemá ani její moc.

Z přemýšlení ho vytrhlo zaklepání a následné otevření dveří, když si vzpomněla na předešlý den a jeho slova o komnatách, které jsou už i její.

„Severusi." Kývla na něj s nejistým úsměvem.  

„Aniko." Oplatil jí kývnutí a rukou nabídl druhé křeslo. Trochu nejistě k němu došla a s očekáváním ve tváři si do něj pomalu sedla. „Chtěl bych s vámi před začátkem něco probrat." Zkoumavě jí hleděl do očí v očekávání jakékoliv reakce. „Konkrétně váš třes na minulé lekci. Čeho přesně se bojíte?"

„Nejsem si jistá." Uhnutí pohledem mu napovědělo, že si je dobře vědoma, odkud to pramení.

„Bojíte se mě?" Zmírnil svůj hlas aby byl pro ní co nejsnesitelnější. Co nejvíce vzdálený od toho, který měl Thomas.

Chvíli se mu zadívala do očí, načež je zase sklonila. Vypadala tak křehce a zraněně. Vůbec se mu nelíbila představa, že s tímhle strachem bude muset něco udělat. Nikdy se nesnažil, aby se ho někdo přestal bát. Vlastně po tom nikdy ani netoužil. Spíš naopak.

„Hmm. Nevím jak vám mám dokázat, že vám nehodlám ublížit." Zamračil se do plamenů a pokoušel se najít odpověď. Cítil, že se na něj dívá, ale její pohled nechtěl napodobit.

„Proč jste mi tehdy vlezl do hlavy takovým způsobem?" Otázku položila polohlasem. Možná na ní ani sama nechtěla znát odpověď.

„Když chcete vidět ty nejvíc kryté myšlenky, je cesta snazší u rozhozené oběti." Trochu sám sebe překvapil slovem oběť. Musel však uznat, že je to výstižné. „V posledních měsících se zde neodehráli zrovna příjemné události. Musel jsem mít jistotu, že v tom nejste zapletená." Podíval se konečně do její tváře. „Omlouvám se, ale na svém jednání bych nic nezměnil."

„Rozumím." Tentokrát pohledem neustoupila. Spíš ho víc zkoumala. Jako by viděla víc do hloubky, než sám Albus Brumbál. „Stačilo vám, co jste viděl?"