Spřízněné duše

9 Začátek a hymna

Trhnutím se vzbudila, když jí ve snu pohltila temnota, ve které ucítila neznámé zlo. Šok pokračoval, když vedle sebe neslyšela pochrupujícího Hagrida. Naštěstí se její mysl dokázala dát velice rychle dohromady a vybavila si předešlý večer a neskutečnou únavu, kterou nezlomila ani horká čokoláda. Byla ráda že tentokrát nevykřikla. Hned si představila, že by tím mohla vzbudit Severuse, který zajisté spal. Při té myšlence se mírně otřásla a schoulila se.

Chvíli jen seděla s koleny přitaženými k hrudi, než si usmyslela, že se musí vydat pryč. Když sundala nohy z postele, konečně spatřila lektvar na nočním stolku.

Stále lehce zmatená po tom nemilém snu ho vzala do ruky a uvažovala, že jí ho sem musel připravit Severus. A vlastně ani tu deku si přes sebe přece sama nepřehodila. To uvědomění jí vykouzlilo úsměv na rtech. Byť byl pro ní stále neproniknutelný, měl v sobě dobro. Mrzelo ji, že se stále nemůže smířit s jeho podobou s Thomasem, ale každý den jí dával najevo, jak dobrou duši v sobě skrývá.

Bez dalšího otálení vypila lektvar a znovu se schovala pod deku. Už nemá cenu utíkat. On jí neublíží. Ba co víc. Chrání jí před jejími děsy, i když nemá sebemenší ponětí, co se v nich skrývá. I když nemá důvod, aby se o ní staral.

Ráno se vzbudila překvapivě brzy a ihned se vydala za Hagridem. Ten byl poněkud nejistý, když se u něj večer neukázala, ale plně pochopil. Už se skoro i smířil s tím, že od něj teď odejde do hradu. Zvykl si na Aniku za pár posledních týdnů natolik, že mu život s ní přišel jako samozřejmost.

„Hagride, co ta včerejší návštěva tvého přítele?" Anika prolomila ticho, které mezi nimi vzniklo od návratu z krmení hipogryfů. Napětí spojené se zvláštní vibrací smutku se jí ani trochu nelíbilo a umocňovalo její vlastní skrytou nervozitu.

„Aniko kdybys to jen viděla. Víš jak se mu narodili nový hafoňové? Jsou opravdu úžasný, ale ten jeden. Kdybys ho tak mohla vidět." Hagridova tvář úplně tála a v očích měl jiskřičky. „Je tak sladký."

„Co je na něm zvláštního?" Anika se při poslouchání soustředila na Hagridův úsměv. Chtěla si ho vrýt do paměti, aby ji v horších dnech mohl doprovázet. Ať bylo na onom štěněti cokoliv tak moc fascinující, měla pocit, že to samé je Hagrid pro ní. Fascinující ostrůvek naděje a čirého dobra.

„Víš, von je takový jiný. Nehraje si s ostatními a má z dost věcí strach. Nechci říct, že je pomalejší, i když ostatní si to myslí. On je jen jiný." Anika od Hagrida převzala naběračku, aby alespoň jeden z nich dával trochu pozor na připravovaný oběd. „Von tam tak seděl v koutě a valil na mě ty velké oči. Nejraději bych si ho dal do kapsy a odešel s ním. Škoda, že si ho už zamluvila jedna malá holčička. No, bude se o něj dobře starat. Její rodiče mají víc zvířat a daří se jim dobře." Na chvíli se zamyslel.

„A je dobře, že je jiný, nebo ne?" Otázka Aniky byla dvojsmyslná, což on neviděl.

„Samozřejmě. Je tím jedinečný. Už jen jeho pohled prozrazuje, že žádný jiný nebude jako on. Nikdo nebude tak roztomilý. Žádný se nebude na svět dívat způsobem, který zvládne jen jeho mysl." Bezděčně se na ni usmál. Nemohl vidět nakolik jeho slova hřála její srdce. Nakolik tohle potřebovala slyšet. Byla jako ten malý hafoň. Stejná jako všichni kolem, ale zároveň tak moc jiná, že to ani víc nebylo možné.

Dál se bavili o zvířatech, které za uplynulý den viděl. Bohužel netrvalo to dlouho, než se řeč stočila k aktuálnějšímu tématu.

„Ale budeš mě navštěvovat, viď že jo." Zamručel během toho, co si balila pár svých věcí.