Následující den Severus vstal pozdě. Díky z velké části probdělé noci si nebyl schopen odpočinout. Ploužil se chodbami směrem ke kuchyni, jelikož velice nutně potřeboval černou kávu. S tou se rozhodl usídlit v knihovně, aby mohl prozkoumat další staré svazky. Co po vstupu uvidí, ale nečekal.
Anika seděla na křesle začtená do knihy, která rozhodně nebyla ze zdejší sbírky. Nebyl si jistý, jestli se mu to jen nezdá. Vždyť její odpor k jeho milovanému předmětu byl jasný.
„Lektvary pro začátečníky?" Zeptal se mezi dveřmi nevěřícně.
„Ještě nejásej, stále se bojím." Pousmála se na něj a oči obrátila zpátky ke knize.
„Tohle přesto beru jako pokrok." Usadil se na křesle naproti ní a upil z velkého hrnku.
„Já plním své sliby. Jen mi to někdy trvá." Jeden koutek její úst byl výš než druhý. Byla to jedna z drobností, které na ní měl tak rád. Jedna z maličkostí, co si chtěl navěky vrýt do paměti. „Včera si byl velice dlouho na pláži. Trápí tě něco?" Zvedla oči k těm jeho onyxům. Plály zvláštním způsobem, ale naštěstí pro něj tomu neporozuměla.
„Jen jsem potřeboval přemýšlet." Z části si nasadil masku ledu, ale nešlo to tak dobře. Tady na tom místě, kde byli odříznutí od světa, který ho odsuzoval, se cítil volný. Poprvé v životě ho nic nesvazovalo. Jako by nic jiného než přítomnost neexistovala.
„Chápu." usmála se na něj a oči stočila zpět ke knize. Než se na ní stihl zeptat, odpověděla na jeho dotaz. „Ani na to nemysli. Ještě potřebuju daleko víc teorie, než se vůbec dotknu kotlíku." Proč jen v tom viděl víc významů?
„Takže rok čekání je podle tebe málo?" Pozvedl pobaveně obočí i koutky svých úst.
„Rok v mém pojetí času je jen kapka v moři." Prohloubila svůj úsměv. „Až dosáhneš mého věku, přijde i moudrost." Dobírala si ho a periferně sledovala každou jeho reakci. Jen zakroutil hlavou a ponořil se do svého hrnku.
„Co je na dnes v plánu?" Zeptal se po krátkém tichu.
„Co třeba nic?" Konečně položila knihu na stolek a plně se mu věnovala. „Nechci dnes trénovat, nechci přemýšlet nad problémy. Venku svítí slunce, je jeden z nejteplejších dnů, které nám léto nabídne. Chtěla bych si jen číst, možná trochu povídat, být ve stínu stromů a užívat si chvíle klidu. Žádné drama pro dnešní den. Co ty na to?"
„Nevybavuji si, kdy bych takto prožil celý den." V myšlenkách se vrátil do svých školních let. „Možná při studiu, kdy jsem si kradl volné hodiny na četbu u jezera."
„Tam jsem loňské léto strávila hodně času."
„Já vím. Vybrala sis mé oblíbené místo."
„Proč tam občas s knihou nezajdeš i dnes?"
„Vlastně nevím." Přimhouřil oči. „Asi jsem si nepřišel hodný takové míry klidu a míru."
„Čím dál víc mě utvrzuješ, že se na sebe neumíš dívat ze správného úhlu." Zakroutila hlavou a vstala. „Když budeš chtít, přijď se pak ke mě přidat. Sice to není tvé místo u jezera, ale i zde se dá za šumu moře hezky číst."
Sledoval jí beze slov, jak si z knihovny vybrala tenkou knížku a vydala se pryč. Jakým způsobem se má na sebe dívat? Co vidí ona a ne on? V zamyšlení se rozhodl dlouho neotálet, jelikož odpovědi mu mohla dát jen ona. Možná ne dnes, ale časem je získá.
Usadila se ve stínu jabloně, jejíž plody už nabírali zelenou barvu. Milovala tento druh. Jablka nebyla přehnaně sladká a v dětství jich kolem jejího domu byl dostatek, aby to ukojilo její vybíravé chuťové pohárky.
ČTEŠ
Spřízněné duše
FanfictionPřesuňme se do doby, kdy díky statečnosti tří studentů neměl poprvé Voldemort šanci a nezískal kámen mudrců. Nebudeme se ale dívat na všemi známé zlaté trio. Půjdeme se podívat na další příběh, který se odehrával za námi známým. Příběh, který Bradav...
