Osudová plavba

Nová práce

Na recepci nemocnice jsem nahlásila své jméno a za kým chci jít. Bylo to všechno tak automatické. Byla jsem naprosto otřesená a zničená. Netušila jsem, co se nyní bude dít.

„Chce s vámi mluvit doktor." řekla mi sestřička a já bez jediného slova zaujala místo na sedačce v čekárně.

„Dobrý den paní Ortonová." Podával mi ruku. „Chtěl bych vám říct, že vaší matce se po nové léčbě daří lépe. Vše nabralo dobrý směr. Ale momentálně vás za ní stále nemohu pustit."

„Mohla bych jí poslat aspoň vzkaz?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že takhle vyřízenou by mě ani vidět nemohla, protože by se jí z toho mohlo přitížit. Napsala jsem jí vzkaz, že na ní myslím, jak se mi daří skvěle a že se za ní brzy stavím. Věděla jsem, že lžu, ale nemohla jsem jinak.

Rozloučila jsem se a poprosila jsem sestřičku, aby mi zavolala, když budu moct mamku navštívit.

Pomalu jsem se courala městem směrem k mému domovu. Nevnímala jsem ani lidi okolo, ani počasí, naprosto nic. Jen jsem vložila všechny peníze, které jsem si vydělala v bankomatu na účet a pokračovala dál.

Při stoupání do schodů jsem potkala Brandona. „Ahoj Claire. Co se ti stalo?" stoupl mi do cesty.

„Brandone uhni. Nemám náladu se s někým bavit." Obešla jsem ho a pokračovala v cestě.

S prásknutím dveří jsem zapadla do čtyř stěn, kterým říkám domov. Všechny věci jsem naházela na hromadu a sedla si na gauč. Na mobilu jsem otevřela bankovnictví a odeslal vše nutné. Když jsem se podívala na cifru, která mi tam zbyla musela jsem se zamyslet, kolik peněz poslat na dluhy a kolik si mám nechat. Netušila jsem, co se nyní bude dít, když mě převeleli jinam. Rozhodla jsem se, že pošlu klasickou splátku a zbytek si uložím stranou, abych měla nějakou rezervu.

„Za tohle tátu nesnáším." Řekla jsem a svalila se na gauč. Byla jsem tak zničená, že jsem jen ležela, koukala do stropu a nechala slzy, aby mi volně stékaly po tvářích. Musela jsem přemýšlet nad tím, co se mohlo stát, že mě převeleli jinam. Jeden možný závěr mi přišel ten, že mi přišli na mou „brigádu" a přesunuli mě na menší loď, kde nebude tolik lidí, které bych mohla obtěžovat. Dál mě napadlo, jestli mě neviděli, jak se bavím s Jamesem namísto toho, abych pracovala. U všeho byl ale jeden háček. Pokud by na něco z toho přišli, vyhodili by mě.

Ze všeho přemýšlení a slzení jsem samou únavou usnula. Vzbudil mě až zvonek dveří. Pomalu jsem se zvedla a pootevřela je. Brandon za nimi stál s bonboniérou a úsměvem na tváři.

„Víš, že s tebou na rande nepůjdu. Navíc nemám na nic náladu." Chtěla jsem zavřít dveře, ale on mezi ně strčil nohu.

„Vypadáš, že potřebuješ povzbudit. Chtěl jsem tě jen pozvat na film a mazlení s Princem." Podával mi bonboniéru. „Tohle by ti taky mohlo zvednout náladu."

„Jsi hodný, ale chtěla ..."

„Pokud ti to bude nepříjemné, můžeš kdykoliv odejít." Skočil mi do řeči. „Jen tomu dej šanci."

Nedokázala jsem mu říct ne, a tak jsem šla. Princ ke mně hned přiběhl a otíral se mi o nohy, abych si ho všímala. Když jsem ho zvedla do náruče, začal se mi otírat o obličej a vrněl. Nevím, jestli vycítil, že se necítím nejlépe, nebo se chtěl jen mazlit, ale docela mě to uklidnilo. Teplo a hebkost jeho kožíšku opravdu pomáhalo.

„Pojď se posadit." Pozval mě Brandon dál. „Dovolil jsem uvařit lasagne." Zčervenal.

„Říkala jsem žádné rande." Přísně jsem se na něj podívala.