Osudová plavba

Co prosím?

Ráno jsem se probudila, ale tentokrát bez bolesti hlavy. James i Max spal. Pomalu jsem se vydala z kajuty ven. Ani Chrise jsem nikde nepotkala, tak jsem začala procházet kuchyň, abych zjistila, co se kde nachází a co bych mohla udělat k snídani. Našla jsem vše potřebné na domácí croissanty s čokoládovou náplní. Rovnou jsem se pustila do práce. Všechno mi šlo krásně od ruky.

Když jsem vyndala první várku z trouby, ozval se za mnou rozespalý hlas Chrise. "To tak krásně voní. Můžu ochutnat?" už se natahoval pro jeden croissant, když jsem ho praštila přes ruku.

„Ani náhodou. Počkej, až trochu vychladnou. Bolelo by tě břicho."

On se nedal odehnat. "Já to risknu." ukradl jeden z croissantů a rovnou si do něj kousl.

„Potom si nestěžuj." pokrčila jsem rameny a dala další várku do trouby.

"Na co si mám stěžovat? Na to, že je to naprosto skvělý?" hltal jedno sousto za druhým. „Dej mi ještě." žadonil, ale já jsem je posunula dál od jeho nenechavých rukou. „Uvědomuješ si, že jsem tvůj nadřízený, že ano?" snažil se tvářit vážně.

„Nechováte se tak pane Garrette." tvářila jsem se stejně, jako on.

„Bože, neříkej mi tak. Raději mi říkej jménem." začal se tvářit jako nešťastné štěně.

„Stejně by mi to u tebe nešlo přes pusu. U jiných lidí si na to horko těžko zvykám, ale na téhle lodi je to jiné." přiznala jsem a chystala poslední várku.

Chris mě jen pozoroval a nic neřekl, dokud jsem se na něj nepodívala. „Jsem rád, že jsi uvolněná. Na té výletce mi přišlo, že jsi nebyla ve své kůži."

„Co tím myslíš? Vždyť jsi mě tam neviděl v práci." Zarazila jsem se.

Než mi stačil odpovědět, dorazil za námi James a Max. „Co to tu tak krásně voní?" Nahnul se přese mě Max.

„Dovolila jsem si pro vás připravit snídani. Pomůžete mi alespoň s kávou?" ptala jsem se jich s až přehrávaným sebevědomím. James udělal kávu pro všechny a Max mi pomohl se servírováním. Když za námi dorazil i Frank, dali jsme se do jídla.

„Dneska jsi se překonal Maxi." Řekl Frank a já zadržovala smích.

„Musím ti oznámit, že dnes to není má práce. Dnešní snídani připravila Claire." Ukázal na mě lžičkou od kávy.

Frank se ke mně otočil a významně kývl hlavou na znak uznání.

Po snídani jsme zamířili zpět na pevninu. Popravdě se mi vůbec nechtělo opustit loď. Bylo mi tu s nimi příjemně, ale bohužel nešlo tam být napořád. Postupně jsme se rozloučili a každý se vydal svou cestou. Čím blíž jsem byla domovu, tím více jsem se cítila osamocená.

Tedy dokud jsem na chodbě nepotkala Brandona. „Ahoj Claire? Ty jsi tu nebyla celou noc?"

„Nebyla. To mě snad hlídáš, nebo co?"

On se poškrábal na zátylku. „Jen mi bylo divné, že jsi odešla tak k večeru pryč a neslyšel jsem tě se vrátit. Bál jsem se o tebe."

„Změnila jsem práci, tak už nebudu odcházet a přicházet tak pravidelně, jako doteď." Pokrčila jsem rameny a mířila si to dál ke dveřím do mého bytu. Než jsem zalezla, usmála jsem se na Brandona. Poté mě už čekala jen samota čtyř stěn.

Podívala jsem se na stav mého účtu, abych zjistila, jak velký nákup potravin si budu moct dovolit a byla jsem v šoku. Ty peníze, které jsem dostala předtím nebyly za týden. Přicházely mi každý den. Nevěřila jsem svým očím. Není přeci možné, abych dostávala tolik peněz.

Během chvíle jsem vytočila číslo, ze kterého mi byla poslána SMS. Po zjištění, že skutečně na druhé straně byl James jsem se odvážila zvýšit hlas. „Co to má znamenat?"

„Claire? Obávám se, že netuším, o čem to mluvíš."

„Ty peníze. To nemůže být moje výplata přeci. Někde se musela stát chyba." Křičela jsem do telefonu.

James se na druhé straně linky jen zasmál. „Ano Claire, je to tvá výplata a ne, nestala se žádná chyba."

„Ale vždyť to je dvojnásobek mého předešlého týdenního platu. A k tomu denně."

„Kdo to tak křičí?" zaslechla jsem Chrise, jak mluví na Jamese.

„Volá Claire. Očividně se podívala na svůj účet a zjistila, jaký dostává denní plat." Smál se na celé kolo.

„Proboha dej mi jí, nebo přijdeš o sluch. Claire?" převzal si mobil Chris. „Ano, je to tvůj denní plat a nestala se nikde chyba. Na to jsi se chtěla zeptat?"

„To ale není správně. Tolik peněz nemůžu dostávat denně přeci." Pochodovala jsem nervózně po místnosti sem a tam.

Chris se zhluboka nadechl a vydechl. „Není jednoduché na mé soukromé jachtě pracovat, a navíc jsi stále v pohotovosti. To znamená, že tě mám zamluvenou vlastně neustále, takže neustále pracuješ. Proto tolik peněz." Snažil se mi to vysvětlit.

„Ale když ..."

„Žádné ale Claire. Jen to prosím přijmi." Zněl už poněkud nepříjemně.

Souhlasila jsem sice neochotně, ale nezbývalo mi nic jiného. Poté jsem zavěsila.

„Tak si budu moct dovolit i větší nákup." Řekla jsem si pro sebe a vydala se do obchodu. Odhodlala jsem se si nakoupit kvalitnější a dražší potraviny, než jsem byla zvyklá. Cítila jsem jistou volnost, která mi částečně sebrala tíhu z ramenou.

Zbytek dne jsem strávila úklidem a vařením. Nic jiného jsem netoužila dělat. Z mého úklidu mě vyrušil zvonek. Otevřela jsem dveře, ale nikdo za nimi nebyl. Čekala tam jen jedna malá květina v květináči se vzkazem.

Abys neměla tak smutné bydlení. Doufám, že ti bude dělat příjemnou společnost. Opožděně všechno nejlepší k narozeninám.

Brandon a Princ

Vzala jsem si květinu dovnitř a hned hledala ideální místo, kam bych ji dala. Parapet hned nad gaučem se přímo nabízel, jako perfektní alternativa.

S úklidem jsem byla hotová až pozdě večer, ale byla jsem spokojená. Nějaké věci jsem si přestěhovala na jiné místo, kde se mi to pozdávalo lepší. I tak malá změna mě nakopla k tomu, že jsem si slibovala konečně lepší život, než jsem měla doteď. Jediné dvě nepříjemnosti jsou dluhy a to, že je mamka nemocná. Dokud nebudou vyřešené tyto věci, nebude nikdy nic dobré.