Osudová plavba

Zvrat

Když jsme se blížily ke kavárně, Paul už seděl u jednoho stolku v předzahrádce a s rozzářeným úsměvem na nás mával.

„Vypadá to, že možná někoho objevil." Pronesla Jenny, když ho uviděla. Já jen souhlasně kývla. Paul září vždy, ale tentokrát je to mnohem víc.

„Holky já se snad zblázním." Skákal radostí, když nás objímal.

„Tak kdo to je?" zeptala se rovnou Jenny.

Paul se odtáhl a změřil si Jenny pohledem. „Jak víš, že je to někdo?" divil se.

„Srší to z tebe do okolí." Poplácala jsem ho po rameni. „A navíc už tě nějakou tu dobu známe."

„No dobrá, tak jsem čitelný no." Protočil oči a znovu se rozzářil. „Na tohle se ale budete muset posadit." Poslechly jsme ho a on pokračoval. „Zdá se, že půjdu na rande." Pronesl důležitě.

„A teď něco, co nevíme." Odfrkla si Jenny.

Paul se nadechl a zamyslel se. „No. Je to někdo, koho obě znáte." Dal nám nápovědu. Když jsme nic neříkaly, pokračoval. „Jde o někoho, koho velmi dobře zná hlavně Claire." Začal nervózně bubnovat do stolu.

„Počkat!" vykřikla jsem najednou. „Brandon?!"

„Bingo!" zatleskal Paul s mírnou poklonou hlavy v uznání mého výkonu. „Zítra mám rande s Brandonem."

Nevěřícně jsme ho pozorovaly s otevřenou pusou.

„Co na mě tak koukáte? Už ve SweetFairy jsme si padli do oka. Dnes jsme se náhodně potkali a procházeli jsme se romanticky po parku. Zjistili jsme, že nás to k sobě táhne, tak mě jako správný romantik pozval na rande." Doslova se rozplýval.

V tu chvíli se rozpršelo a my se museli jít schovat do kavárny. Až do večera jsme si povídali a užívali si uvolněné atmosféry mezi námi.

Práce je konečně za mnou.

Omlouvám se, že se to protáhlo.

A omlouvám se, že se ozývám až teď.

Nechtěla bys se mnou na loď?

Četla jsem si zprávy od Chrise až doma, kde mě tísnila samota. Další zpráva byla z nemocnice ohledně kremace mojí maminky. Zítra v brzkých hodinách mám přijít. Zachvátila mě úzkost a netušila jsem, co s ní. Jediné, co jsem dokázala bylo plakat. Nádherná atmosféra, která panovala mezi mnou, Jenny a Paulem byla pryč.

„James"

Svítilo na mě jméno volajícího. Bez jediného zamyšlení jsem hovor zvedla.

„Claire? Chris je celý bez sebe, protože mu neodepisuješ. Co se děje?" Slyšela jsem, jak šeptá do telefonu. Očividně nemohl mluvit nahlas. „Claire? Jsi tam?" zněl jeho hlas už více nahlas. Nedokázala jsem odpovědět, jen jsem plakala a doufala v zázrak. „Claire ty brečíš? Co se stalo? Claire?"

„Moje .... Maminka ... kremace ... zítra ..." říkala jsem jednotlivá slova mezi vzlyky a doufala, že mě pochopí, protože jsem nebyla schopna ničeho víc.

„Claire jsi doma?" jeho hlas byl pevný.

„....Ano ..." vydechla jsem.

James chvíli jen ustaraně dýchal. „Počkej tam na nás. Hned tam budeme." Pak už bylo slyšet jen pípání ukončeného hovoru.

Panika na mě doléhala čím dál víc a svět se mi hroutil před očima. Oči mě pálily, srdce bolelo a hlavou se mi honily obrazy mé maminky v nemocnici, když trpěla. Bylo mi stále hůř.

Hlasité klepání na dveře mě donutilo po kolenou dolézt až ke dveřím, abych je mohla otevřít. Ale za nimi nebyl Chris, ani James, jak jsem očekávala.

Přede mnou se tyčily tři vysoké mužské postavy, které jsem pořádně neviděla skrz slzy a paniku. Než jsem stihla zavřít dveře, už byli uvnitř. Jeden si stoupl za mě, aby mi chytil ruce a druhý mi přidržel nechutně páchnoucí látku u úst a nosu. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Postupně jsem byla unavenější a unavenější.

„Máme ji šéfe."

To bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem odpadla.

Temno. Jediné, co jsem viděla, když jsem se probrala, byla tma. Tma a chlad. Neskutečný chlad. Chtěla jsem se zvednout ze země, ale tělo mě neposlouchalo. Vzdálené tlumené mužské hlasy. Panika.

Když jsem se konečně vyhrabala alespoň na čtyři, udělalo se mi nevolno a neudržela jsem zvracení. Po vydávení obsahu žaludku jsem samu sebe objala rukama, abych se zahřála, ale zjistila jsem, že na sobě vůbec nic nemám. Jediné, co jsem nahmatala bylo něco kovového na kotníku odkud vedl řetěz někam do neznáma.

Snažila jsem se rozvzpomenout, co se vlastně stalo a znovu mě zachvacovala panika. Vysocí muži, hadr na ústech, ospalost.

„Chroloform." Šeptla jsem sama pro sebe a snažila se zahlédnout aspoň náznak světla, ale nikde nic. Beznaděj si mě znovu brala do chřtánu, když jsem uslyšela klíč v zámku napravo ode mě.

Světlo, které proniklo do místnosti mě oslepilo. Rukama jsem se snažila zakrýt, co šlo.

„Tady tě máme." Zaslechla jsem chlípný a mě známý hlas. Zvedla jsem oči a zjistila jsem, že se nemýlím. Byl to ten nechutný člověk, který mě obtěžoval na lodi v knihkupectví a poté i před očima Chrise.

„Bože. Ty oči mě uhranuly už poprvé, co jsem je zahlédl." Dřepl si, aby mi viděl lépe do obličeje. Jeho oči mě zkoumaly, jako by si chtěl zapamatovat každý detail mé tváře. Poté se podíval pode mě na zem a nakrčil nos. „Ukliďte to tady. Nemůžeme tu nechat našeho hosta v takovém nepořádku." Znovu se zvedl, aby udělal prostor pro úklid.

Snažila jsem se něco udělat, něco říct. Nešlo to. Byla jsem až moc v šoku.

„Víš Claire, když se mi Marcus ozval, že chce někoho najít a unést, opravdu jsem netušil o kom mluví. Když mi ale ukázal fotky, byl jsem beze slov." Zarazila jsem se. Takže za to může Marcus?

„O co vám jde?" šeptla jsem, ale slyšel mě.

„Mě vcelku o nic. Marcus mi zaplatí a já mu dám, co chce." Pozoroval, jak uklízí to, co jsem natropila. Jeho postoj a pohled mě znervózňovali.

Když odešli i s kýblem a hadrem pryč, přišel znovu ke mně. „Nedívej se na mě tak." Polkl a prohlížel si víc než jen můj obličej. „Jsi dokonalá." Řekl si sám pro sebe.

Přitiskla jsem si ruce víc k tělu a snažila se schovat ještě víc mé kůže. Stále to bylo málo a já se třásla zimou.

„Zdá se, že tě Marcusovi nezvládnu předat bez malé ochutnávky." Pohladil mě po tváři a já uhnula. S nesouhlasným syknutím mě chytil pevně za tváře a otočil mi hlavu tak, abych se na něj dívala. „Teď mě dobře poslouchej. Vezmu si, co budu chtít a ty s tím nic neuděláš. Na tobě je jen, jestli to půjde dobře, nebo si to vezmu násilím. Rozumíš?"

Cítila jsem, jak mě pálí oči a kutálí se mi po tvářích slzy. Z jeho odporného dechu se mi chtělo znovu zvracet.

„Rozumíš?!" křikne po mě, když mu neodpovídám.

Jediné, co jsem dokázala, bylo zamrkat očima, abych zahnala pálení. On to očividně bral jako souhlas a pustil mě. Když si začal sundávat kalhoty, pochopila jsem, co tím myslel.

Odcouvala jsem až ke zdi a snažila se na něj nedívat. Třásla jsem se zimou i strachy.