Osudová plavba

Ano ...

Vše, co jsem se díky deníku dozvěděla jsem si dokola přemítala v hlavě. Chris mě miluje. Dlouho. Hluboce. Ano, stala se spousta přešlapů mezi námi, ale mé srdce ho miluje. Nyní si jsem už na 100% jistá, že ano.

„Ahoj Claire. Jaký jsi měla den?" přišel za mnou James.

„Dlouhý." Bylo jediné, co mě napadalo, jako odpověď. „Co tvůj den? Vypadáš celkem unaveně."

„Můj den? Dlouhý." Povzdechl si a šel si do kuchyně udělat kávu. Když se vrátil, nesl hrnek i pro mě.

„Jak se cítíš Claire? Už je to lepší?" znovu na mě upřel jeho štěněčí oči.

Musela jsem se nad tím zamyslet. „Cítím se už lépe. Kromě slabé bolesti při mluvení už je všechno snad dobré. Ale modřiny budou mizet ještě dlouho."

„Jsem rád, že se cítíš lépe." Sklopil pohled ke své kávě. „A jak pokračuješ s deníkem?" zeptal se náhle.

„Jak víš, že čtu deník?"

„Chris se zmínil. Ptal se mě na názor, jestli udělal dobře. A osobně si myslím, že je to správné rozhodnutí. Měla bys to vědět." Nervózně točil s hrnkem v rukou.

Chvilku jsem ho pozorovala, než jsem mu odpověděla. „Už jsem ho dočetla."

„A?"

Musela jsem se přemlouvat, než jsem dokázala pokračovat. „Miluji ho Jamesi. Vím, že to není to, co bys chtěl slyšet, ale nemohu ti lhát."

Ticho, které zavládlo mě ničilo.

„To, co jsem dopsal do té zprávy, než jsem tvůj mobil předal Chrisovi jsem myslel vážně. Přeju vám hodně štěstí a přeju vám to." Musel udělat pauzu, než mohl pokračovat. „Není pro mě lehké se na vás dva spolu dívat, ale připadá mi, že se přes to začínám dostávat." Z ničeho nic vzal do ruky mobil a něco v něm naťukal.

Byla jsem zmatená z jeho reakce.

„Měla bys to říct Chrisovi, je z toho celý nesvůj." Usmál se nakonec na mě.

„Co by mi měla říct?" přišel k nám Chris.

V tu chvíli se James zvedl a při odchodu na mě mrkl.

„Dočetla jsem tvůj deník." Přiznala jsem.

Chris si ke mně přisedl a nervózně polkl.

Zhluboka jsem se nadechla. „Zdá se, že ta naše první srážka se nám vryla do hlavy oběma." Pousmála jsem se. „Vědět, že dokážeš tak dobře krýt své rozčilení je opravdu mistrné v některých chvílích. A mrzí mě, že jsem ti to neulehčovala. Ale vědět, co jsi cítil a na co jsi myslel při našem sexu ... To je něco."

Tentokrát se zasmál se mnou.

„Tvé myšlenky za posledních několik dnů mě ale v podvědomí tíží." Znovu jsem zesmutněla a chytila jsem ho za ruku. „Ale vědět tohle všechno mi pomohlo si uvědomit, jak hluboce tě miluji."

Po mých posledních slovech ani nedýchal.

„Miluji tě Christiane Garrette." Zopakovala jsem.

„Claire, já ... já ... miluju tě." Jeho hlas se klepal, stejně tak, jako jeho ruce. „Claire, nikdy tě už nechci nechat ze svého života odejít. Chci za nás bojovat, ať už budeme v té nejsložitější situaci. Budu bojovat za naši lásku." Odmlčel se. Zvedl se z pohovky a klekl si na jedno koleno na zem. „Musím se tě na něco zeptat a nemohu to už odkládat." Vytáhl z kapsy u saka malou krabičku s prstenem. „Vezmeš si mě Claire?"

Byla jsem v šoku a snažila se pochopit, co se tu děje.

„Ano" zašeptala jsem nakonec.

Chris se na mě usmál a prsten mi nandal.

Poté se nadechl a nahlas zakřičel. „Řekla ANO!"

Náhle se k nám řítil Paul s Brandonem a Jenny, kteří vřískali. Za nimi se pomalu přibližoval James.

„Říkal jsem ti, že řekne ano." Poplácal James Chrise po rameni. Já jsem ze sebe nedokázala dostat jediné slovo. Neustále jsem si prohlížela prsten na mé ruce. Tedy ve chvílích, kdy ho neobdivoval Paul.

„Jaké to je? Když víš, že z tebe bude paní Garrettová." Šťouchla do mě Jenny.

„Pořád to nějak nedokážu vstřebat." Přiznala jsem se.

Paul už předhazoval jeden návrh za druhým na výzdobu a průběh svatby.

Brandon se nad jeho zápalem doslova rozplýval. Bylo nádherné je tak vidět.

„Neměli bychom tu novinu předat také Maxovi a Frankovi?" pronesla z ničeho nic Jenny.

Max byl nadšený a vřískal podobně, jako ostatní, když to zjistili. Frank nám slušně pogratuloval. Víc jsem od něj ani neočekávala.

Všichni zůstali přes noc, kdy jsme slavili naše zasnoubení.

Štěstí. Nepopsatelné štěstí. Ano, to je přesně to, co jsem cítila.