Osudová plavba

Konečně ...

Když jsem se osprchovala, bála jsem se setkání s Chrisem a Jamesem. James ještě spal, ale Chris byl vzhůru. Šly jsme za ním do kuchyně, kde už seděl nad hrnkem kávy. Vypadal dost bídně.

„Dáš si i něco k jídlu?" ptala se Jenny.

Když se otočil, jako by viděl ducha. Znovu se vrátil ke své kávě. „Jídlo bych ocenil. Děkuju."

V tichosti jsem se posadila, co nejdál od něj to šlo.

Jenny vytáhla nějaké pečivo a krájela zeleninu.

„Počkej, pomůžu ti." Nabízela jsem se a chtěla se zvednout.

„Ty prosím tě seď. Buďto bys sebou sekla, nebo to tu celé pozvracela." Slovně mě usadila zpět na židli.

Musela jsem uznat, že má pravdu. Vzala jsem si tedy jeden z volných hrnků na stole a nalila si kávu.

Byla jsem nervózní, že se mi žaludek stahoval ještě víc než původně. Chtěla jsem si s Chrisem promluvit a zároveň to bylo nemožné. Co bych mu jen řekla? Ptát se ho na včerejší večer by bylo hloupé, stejně tak jako se ho ptát, jak se má.

„Jak se cítíš" zeptal se z ničeho nic.

„Bylo mi i lépe." Přiznala jsem a srkla si kávy. Byla silná, ale cítila jsem, že přesně to mé tělo potřebuje.

„Dokážu si to představit." Pronesl, aby řeč nestála.

Jenny dokrájela zeleninu a vzdálila se.

Byli jsme tu jen my dva. Sami. Větší ticho, jako bylo mezi námi snad neexistuje. Pohrávala jsem si s kávou v hrnku a přemýšlela, co dělat.

„Chci se ti omluvit." Řekl Chris.

„To já bych se měla omluvit." Opravdu jsem se cítila provinile.

„Netušil jsem, co se mezi vámi stalo a hloupě jsem si myslel, že jsem o tebe přišel." Položil hrnek na stůl. „Ublížil jsem ti nejprve tím, že jsem tě tak hnusně odmítl a pak ještě přivedu Janet. Jsem ubožák."

„Nejsi žádný ubožák. Já se nakrucovala, jako nějaká lehká holka, abych tě provokovala." Chtěla jsem se zvednout, abych přišla k němu, ale motání hlavy mě vrátilo zpět.

Chris se zvedl a přišel ke mně. „Zvorali jsme to asi oba dva. Pochopím, když mi už nebudeš chtít dát další šanci." Pohladil mě po tváři.

„Vždyť jsem ti ani žádnou nedala." Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí.

„Mohl bych tě tedy požádat o to, abys mi šanci dala?" utřel mi slzu z tváře.

„Dám. Moc ráda." Usmála jsem se na něj.

Vyrušil nás dusot nohou. Přišel za námi James s Jenny v závěsu. Vypadal tak zle, jako já se cítila.

„Jak ti je?" ptal se ho hned Chris.

James jen mával rukou ve vzduchu v náznaku, že se s ním nemáme ani snažit komunikovat.

„Takže blbě." Zasmál se Chris. „Vypadá to, že dnes vezu domů já tebe."

James jen kývl na souhlas a běžel do koupelny odkud se ozývalo dávení. Když se vrátil, posadil se k nám a při pohledu na jídlo na stole znovu zezelenal.

„Odvezeme nejdřív Claire domů. Zvládneš to?"

James jen vzdychl a zadíval se do stropu.

„Raději vám dám kýbl." Protočila oči Jenny a odešla. Když se vrátila s kýblem sbalili jsme se a vyrazili na cestu.