Osudová plavba

Marcus

„Otevři pusu kočko."

Odmítala jsem jeho rozkazovačný tón hlasu poslechnout.

„Řekl jsem, že máš otevřít pusu." Znovu mě chytil za tváře, abych otočila hlavu k němu. Stál až u mě a já měla přímo před očima jeho nahý penis. Zavřela jsem oči a rukama jsem se ho snažila odtáhnout od sebe. Jeho gorily ke mně přiskočili a dali mi ruce za záda, kde mi je spoutali.

„Rád bych tě upozornil, že pokud nebudeš poslouchat, bude to ještě MNOHEM horší." Vrčel na mě.

Velmi neochotně jsem otevřela pusu a zavřela oči tak pevně, až mě to samotnou bolelo. Než jsem se nadála, už jsem měla plná ústa i krk.

„Jestli mě budeš jen chtít kousnout, narvu ti pěst do zadku." Vyhrožoval při funění.

Bylo mi zle. Chtělo se mi zvracet, brečela jsem, tiskla k sobě oči a snažila se myslet na cokoliv jiného, než je tento moment. Nešlo to. Pach zpocených genitálií, nechutné funění, tlak jeho rukou na mou hlavu, plnost mých úst. Modlila jsem se, aby to bylo co nejdříve za mnou.

„Podívej se na mě ty děvko!" křikl na mě. Bránila jsem se tomu, ale když jsem cítila cukání v mém krku, vyděšeně jsem oči otevřela.

„Přesně tohle jsem potřeboval." Držel mou hlavu, abych se nemohla hnout. Navalovalo se mi a nemohla jsem dýchat.

Když mou hlavu konečně pustil, neudržela jsem se a zvracela jsem. Neměla jsem sílu se bránit, když mě odtáhli stranou, aby to mohli znovu uklidit. Hodili mě do kouta, jako použitý kus hadru.

„Celkem to Marcusovi závidím. Na tohle bych si zvykl hned." Slyšela jsem, jak pronesl při odchodu.

Tma, chlad, pach zvratků, ticho, strach, slzy. Ležela jsem nehnutě. Zlomená, zničená, zahozená.

Konečně jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem zavřela oči a usínala, znovu jsem uslyšela blížící se hlasy. Neochotně jsem otevřela oči, když se znovu otevřely dveře.

„Tady je Marcusi." Vešel do místnosti zvrhlík.

Hned za ním vešel dovnitř Marcus a mě se znovu udělalo zle. „Vysvětli mi Arthure nějaké věci." Odmlčel se a přísným pohledem se na mě díval. „Proč je spoutaná, proč je nahá a proč má modřiny na obličeji..."

„Za prvé se bránila, tak jsme ji museli nějak uklidnit a za druhé jsi mě poprosil o laskavost a tady je. Takhle to u nás prostě probíhá." Pokračoval s pokrčením ramen zvrhlík. Nyní už vím, že je Arthur.

Marcus si ke mně přidřepl a pohladil mě po tváři. „Dostaneme tě z tohohle hrozného místa."

Nechala jsem se odpoutat a odnést bez vzdoru. Neměla jsem na něj sílu. Marcusova ochranka mě naložila do auta a přikryla dekou. Cítila jsem mírnou úlevu, že nejsem v té nechutné místnosti, ale zároveň se mi strach rozléval po celém těle díky nejistotě z toho, co bude.

„Netušil jsem, že se k tobě budou chovat takhle Claire, omlouvám se." Přerušil ticho v autě Marcus.

Neměla jsem sílu se na něj ani podívat a dál jsem sledovala ubíhající stromy kolem nás.

„Chtěl jsem ti pomoct." Naléhal na mě.

Stále jsem mlčela. Dál se už ani Marcus nesnažil se mnou komunikovat.

Auto se zastavilo u obrovské vily uprostřed ničeho. Dovnitř mě znovu odnesla ochranka. Zanesli mě do pokoje, který byl větší, než můj byt.

„Tohle je nyní tvé království. Dveře nalevo vedou do šatny a dveře napravo do koupelny. Myslím si, že obojí teď budeš potřebovat." Konstatoval Marcus, když si mě prohlížel. „Za hodinu bude večeře, přijdeme pro tebe." Otočil se a s cvaknutím zámku na dveřích odešel.

Pustila jsem deku na zem a šla k oknu, abych zjistila, že je zamčené. To samé jsem zkusila u oken v koupelně i v šatně. Bez úspěchu. Poraženě jsem se sesunula na zem a znovu se rozbrečela. Když jsem se aspoň trochu uklidnila, zlákala mě teplá sprcha, kde jsem slzy smíchala s horkou vodou a modlila se, aby mě Chris s Jamesem zachránili. Po sprše jsem se přesunula do šatny, kde jsem zjistila, že jsou tu pouze tanga v nejrůznějších barvách a střizích, samé honosné šaty vhodné na ples a boty na podpatkách. Našla jsem takové šaty, které zakrývaly co nejvíce kůže a oblékla si je. Bylo mi zle a cítila jsem se tak poníženě. Nutí mě dělat něco, co nechci, ale bojím se následků.

„Slečno Ortonová, večeře je na stole." Vyrušil mě z myšlenek muž z ochranky, který měl očividně za úkol pro mě dojít.

Neochotně jsem k němu přišla a nechala se vést domem. Všude po domě byli muži se zbraněmi a měřili si mě pohledem. Kdybych chtěla utéct, nebylo by to možné.

„Vypadáš úchvatně." Řekl Marcus, který vstal od svého místa u stolu, aby přišel ke mně a políbil mě na ruku.

Oči jsem měla zabořené do podlahy pod mýma nohama.

Marcus mě za ruku odvedl k volné židli a sedl si zpět do své. „Vím, že jsi zmatená. Rád ti to všechno vysvětlím." Začal mluvit a u toho jíst. „Jistě ti neuniklo, že o tebe jevím zájem už od prvního setkání. Pokoušel jsem se Chrise přimět, aby mi tě přenechal, ale on to odmítal. Měl tě jen propustit a já bych se tě ujal. Jelikož nespolupracoval, musel jsem si pomoct jinými způsoby. Díky Arthurově velkorysosti jsi ale tady a konečně dostanu šanci, abys mi ji dala i ty sama. Nejsem tak špatný, jak se může zprvu zdát. Však to všechno poznáš."

S každým dalším slovem se mi znechucoval čím dál víc.

„Navíc mi přišlo, že jsi mě snad i chtěla poznat blíž." Dodal a sledoval mě.

„Nechtěla." Odsekla jsem a dál propichovala talíř s jídlem pohledem.

Marcus se narovnal. „Takže se konečně někam dostáváme. Už jsem se bál, že jsi oněměla." Otřel si pusu ubrouskem a znovu se na mě zadíval. „Řekni mi, co chceš." Chytil mě za ruku, ale já se mu vysmekla.

„Chci domů." Řekla jsem sotva slyšitelně a cítila pálení v očích. V hlavě jsem měla Chrise, Jamese, Jenny, Paula a Brandona. Zněl mi v uších jejich smích a viděla jsem jejich rozzářené úsměvy. „Chci prostě jen domů."

Marcus se zhluboka nadechl a velmi pomalu vydechl. „Nenechám tě znovu odejít. Ne, když jsi konečně tady." Znovu vzal příbor do rukou a pokračoval v jídle, jako by se nic nedělo.

Znovu se o mě pokoušela panika. Mrkáním jsem zaháněla slzy. „Zemřela mi maminka a zítra ráno má být kremace. Musím tam být." Snažila jsem se ho přesvědčím vším, co šlo.

„Claire? Víš, že uběhlo už víc, než 24 hodin od té doby, co si pro tebe přišli, že ano?" na pár vteřin se zarazil s vidličkou u úst.

Tahle skutečnost pro mě byla, jako bodnutí nožem přímo do srdce. Maminka už není a já přišla o možnost se s ní rozloučit definitivně. Začala se mi motat hlava a dělalo se mi černo před očima. Neuvědomovala jsem si, že nedýchám do té doby, než ke mně přiběhl jeden muž z ochranky a nezaklepal se mnou.

Pamatuji si jen, že mě odvedli do pokoje, kde mě znovu zamkli.