Osudová plavba

Návštěva doktora

Když se Chris trochu uklidnil, konečně se podíval mým směrem. Jen seděl a díval se na mě. V jeho očích jsem viděla vztek, strach a hlavně lítost. Chtěla jsem něco říct, ale vyšlo ze mě jen bolestné sípání.

„Nemluv Claire." Opatrně mi dal ruku na tvář. „Musí tě to bolet." Smutně se na mě usmál. „Mrzí mě to Claire. Mrzí mě, že se ti to stalo a můžu za to já." Úsměv mu z tváře zmizel a nahradily ho slzy, které se mu houpaly na krajíčku. „Nebýt mě, tak se ti nic nestane. Jsem hloupý, sobecký a ..." nestihl doříct, protože jsem ho přerušila tím, že jsem mu dala svou ruku na jeho tvář. Palcem jsem ho hladila po lícní kosti. Dívali jsme se jeden druhému do očí a čekali, kdo udělá první krok. Když jsem se k němu pomalu naklonila, udělal to samé a na krátkou chvíli spojil naše rty. Nemohla jsem si pomoct a nechala jsem své emoce mluvit za mě.

Plakala jsem Chrisovi v náručí celou cestu do nemocnice, před kterou jsme zastavili. Pokusila jsem se jít po svých, ale hrozně mě to bolelo, tak mě Chris vzal do náruče a odnesl mě dovnitř, kde šel jistým krokem rovnou do určité ordinace. Nečekali ani na vyzvání a James nám hned otevřel, abychom vešli dovnitř.

Starší doktor s brýlemi nebyl ani překvapený, když se na nás podíval. „Dobrý den pane Garrette. Koho mi sem vedete dnes?" zvedl přísný pohled od papírů, které měl na stole.

„Potřebuji od vás, abyste se podíval na tuto dívku." Řekl Chris a opatrně mě položil na lůžko uprostřed ordinace.

Doktor si mě změřil pohledem. Jeho pohled se o něco déle zastavil na mém krku. „Budu tu se slečnou muset být sám. A bude to očividně na dýl. Počkejte prosím před ordinací." Otočil se k Jamesovi a Chrisovi.

Ti nevypadali moc nadšeně, že musí odejít, ale poslechli.

Nejprve se mi podíval na modřiny na krku a tvářích. Nespokojeně zamručel a poprosil mě, abych otevřela pusu, aby se mi mohl podívat do krku.

Hlavou mi proletěla vzpomínka na Arthura a znovu mě začaly pálit oči.

„Potřebuji zjistit, jak jste na tom. Bez toho se neposuneme dál." Přísně se na mě podíval doktor skrz brýle.

Neochotně jsem ho poslechla a on si posvítil baterkou. Jeho syknutí mi napovědělo, že to nebude dobré. Poté mě poprosil, abych si svlékla šaty, aby mě mohl prohlédnout celou. Přes bolest jsem se sesunula dolů z lehátka a sundala jsem nechutný kus látky.

„Zdá se, že budeme muset jít i vedle má milá." Konstatoval. Netušila jsem, co tím myslí, ale nedělala jsem si s tím moc starostí. Znovu jsem se vyškrábala na lehátko, kde jsem si lehla, aby mě mohl prohlédnout.

Bylo neskutečně nepříjemné, když se mě dotýkal, ale bez toho to nebylo možné. Měla jsem na svém těle odřeniny a mírné spáleniny od země, jak mě táhli Arthurovi gorily po zemi. Na tříslech jsem viděla namodralá místa a moc dobře jsem věděla od čeho.

„Poprosím vás, abyste vstala a šla za mnou." Řekl doktor poté, co mě prohlédl.

Odvedl mě do vedlejší místnosti a já pochopila proč. Bylo tam křeslo, které jsem znala od gynekoložky. Žaludek se mi lehce sevřel a udělalo se mi mdlo. Vždy jsem návštěvu ženské doktorky nesnášela.

„Vím, že je to nepříjemné, ale musím zjistit, jestli máte všechno v pořádku. Bojím se, že to bude zlé podle vašich bolestí." Snažil se mě přemluvit k spolupráci a povedlo se mu to. Věděla jsem, že to bude nutné.

Doktor mi pomohl svléknout poslední kousek oblečení, které jsem na sobě měla a posadila jsem se do křesla. Každý úkon, který potřeboval udělat mi podrobně popsal a odůvodnil.