Osudová plavba

Návštěva mamky

„Koukej ten kravál vypnout Ortonová!" hodila po mě polštář Jenny.

Zdá se, že můj budík vzbudí snad všechny ostatní, ale mě ne. Rozlepila jsem oči a vypnula otravné zvonění. Jenny se jen otočila na druhý bok a spala dál. Já však věděla, že pokud se z postele nevyhrabu hned, bude to pro mě problém. Využila jsem volné koupelny a odbyla jsem si nutnou ranní hygienu. Když jsem se šla převlékat do uniformy, vzbudila jsem nespokojenou Jenny, aby se také začala připravovat do práce.

„Dobré ráno sluníčka." Odchytl nás u snídaně Paul. „Jak se vám spinkalo?" usmál se na nás.

Naše pohledy musely mluvit za vše, protože řekl už jen „Ou" a věnoval se svému jídlu. Dojedla jsem první, a tak jsem se vydala na horní palubu k bazénu a připravovala první nutné věci.

Za celý den se nic zvláštního nedělo. Nejzajímavější byly plavky jedné postarší paní, která s nimi zářila na celý bazén. Upřímně ne moc přívětivě. K večeru se tam objevili také ti čtyři, u kterých jsem večer byla na pokoji. Hned se dívali mým směrem a já předstírala, že je nevidím. Kdyby někdo zjistil, že jsem to dělala, dostala bych na místě vyhazov.

„Ahoj?" přišel ke mně můj oblíbenec.

„Dobrý den." Slušně jsem ho pozdravila.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nemohla večer na jedno soukromé sezení?" podrbal se nervózně na zátylku.

„Podmínky znáte. Ve 22? Kajuta 325?" potichu jsem se zeptala.

On jen přikývl a já taktéž.

Přiběhla ke mně Jenny. „Kdo to byl?" ptala se.

„325. Zdá se, že budeš mít večer kajutu pro sebe." Zazubila jsem se na ni.

„Gratuluju." Poplácala mě po zádech a znovu odešla.

Večer jsem se znovu oblékla a nalíčila tak, jako včera. Tentokrát jsem si ale vzala vínové spodní prádlo.

„325" na mě zářilo ze dveří přede mnou. Opatrně jsem zaklepala a otevřel mi oblíbenec. Pozval mě dál a rovnou mi podával sklenku se šampaňským. V kajutě bylo ztlumené světlo a zněla romantická hudba.

„Pravidla si pamatuješ?" pro jistotu jsem se ho zeptala, protože jsem začínala být nervózní.

„Pouze taneček. Doteky pouze v přiměřené míře." Zopakoval má slova a přiťukl si se mnou skleničkou.

Lahodný sekt jsem do sebe kopla skoro najednou. Tentokrát jsem ale nepotřebovala nic víc. Začala jsem se pohupovat do rytmu hudby a pohrávala si se svými vlasy.

„Můžeš mi říkat Patricku." řekl z nenadání.

„Dobře Patricku." usmála jsem se na něj a pomalu si sundávala šaty.

Patrick se posadil do volného křesla a pozoroval každý můj pohyb. Byl mnou naprosto hypnotizovaný. Když jsem mu tančila na klíně, jemně mě hladil po bocích. Já si však nemohla nevšimnout jeho narůstající touhy, o kterou jsem se párkrát nechtěně otřela. Užívala jsem si hudbu a zavřela u toho oči. Donutilo mě je otevřít až jemné skousnutí mé kůže na klíční kosti a pevné chycení za boky.

Odrazila jsem Patricka tak, že se znovu opřel o křeslo. „Pravidla Patricku!" ostře jsem mu připomněla.

„Ty a tvoje pravidla. Kdybych mohl, tak už ležíš na posteli." řekl drsným chraplavým hlasem.

Já jsem se zvedla a chystala se odejít. Patrick mě ale zastavil s omluvou na rtech. „Omlouvám se, to jsem nechtěl. Nechoď ještě."

Zaváhala jsem, ale nakonec jsem s ním zůstala. Už se o nic nepokoušel a jen si se mnou povídal. Nakonec to byl milý kluk a docela jsme si rozuměli. Já ale věděla, že až odejdu z jeho kajuty, vše bude u konce.

Také, že bylo. Po obědě dalšího dne jsme znovu zakotvili a všichni se rozešli domů. Hosté i zaměstnanci. Mé kroky však nevedly domů, ale do nemocnice. Konkrétně do přístavu u ní.

„Claire Orton. Přišla jsem za mamkou." Oznámila jsem na recepci.

„Ovšem. Předpokládám, že cestu již znáte paní Ortonová." Usmála se na mě sestra a já vyrazila. Už přes sklo ve dveřích jsem viděla mamku, která byla dost slabá. „Ahoj mami." Přišla jsem do pokoje a usmála se na ní. „Jak se dnes cítíš?"

„Ahoj Claire. Teď už báječně, když jsi tu." pokusila se o úsměv, ale já poznala, že je plný bolesti.

Celý zbytek dne jsem byla s ní a vyprávěla jí o všech krásných věcech, které se mi v práci přihodily. Samozřejmě nezmiňuji svůj přivýdělek, protože to by mi neschvalovala. Než jsem ale odešla domů, musela jsem od doktorů zjistit, jak je na tom její zdravotní stav.

„Paní Ortenová je velká bojovnice." začal a já už věděla, že to nebude moc dobré. „Chronická myeloidní leukémie není jednoduché léčit, jak jistě víte. Snažíme se ji léčit nejúčinnějšími postupy a metodami. Zatím se nám ale nejeví velké zlepšení." patlal mi med kolem pusy.

„Jsem vděčná, že tu může být. Jistě jí to prospívá, když je tu pod odborným dohledem." vracela jsem mu stejným způsobem. I když jsem byla opravdu vděčná, že se o ní starají a já mohu pracovat.

Pomalu jsem se blížila domů. Po cestě jsem se zastavila ve večerce pro nějaké to instantní jídlo, které stačí zalít vodou a může se podávat. Zahnula jsem do zapadlé uličky, kde jsem vyštrachala klíče z kapsy a odemkla vchodové dveře. Kroky mě vedly do nejvyššího patra k malé garsonce, kde na mě čekal gauč, který byl stále rozložený, abych se na něm mohla vyspat a hromada špinavého nádobí. Nic jsem neměla sílu dělat, tak jsem si dala ohřát vodu na jídlo a šla se převléct. Mé oblečení páchlo tou nemocnicí. V klidu jsem se najedla a uvelebila se na rozloženém gauči. Vzala jsem do ruky mobil a zaplatila jsem vše nutné. Když jsem n a svém účtu uviděla dvojciferné číslo, udělalo se mi zle. Potřebuju si vydělat víc peněz.

Následující den jsem se dívala po nabídkách brigády, ale nic nebylo tak dobře placené a nedokázala bych to skloubit s prací. A upřímně jsem o práci přijít nemohla. Byl by ze mě bezdomovec a mamku by museli vyhodit z nemocnice. Zaujala mě nabídka brigády v gastronomii.

Zamyslela jsem se nad tím, jak jsme dříve s mamkou spolu vařily v naší velké kuchyni v domě na kraji města. Jsem vyučená kuchařka po ní a neskutečně moc mě to vždy bavilo.

Ze zamyšlení mě dostal zvonek dveří. V kukátku jsem viděla, že je to můj soused. Pomalu jsem otevřela dveře. „Dobrý den, Brandone. Co vás přivádí?"

„Ahoj Claire. Už několikrát jsem ti říkal, že mi máš tykat. Vždyť jsem jen o čtyři roky starší než ty." Přísně se na mě podíval.

„Omlouvám se, ale nějak si na to nemohu zvyknout. Potřeboval jsi tedy něco?" zeptala jsem se znovu.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli ti teče voda."

Otočila jsem se a došla ke dřezu. Pustila jsem vodu a tekla. „Zdá se, že ano. U tebe ne?" vrátila jsem se k němu.

„Netekla mi, tak to budu muset zkontrolovat ještě jednou." zamyslel se. Mě však neuniklo, že se u toho pousmál. „Když už jsem tady, nezašla by si se mnou na oběd?" usmál se na mě.

„Víš, já mám ještě spoustu práce. Navíc se mi to nehodí." Snažila jsem se ho odradit. „Asi tě budu muset odmítnout." To už je po několikáté, co se mě snaží někam pozvat. Je sice hodný a milý a je vidět, že se opravdu snaží. Docela by se mi hodilo mít někoho, o koho bych se mohla ve slabších chvílích opřít. On však nebyl tím, kdo by to byl schopen unést.

„To mě mrzí. Když by sis to rozmyslela, víš, kde bydlím." Mrkl na mě. „Měj se Claire." Naposledy se usmál a odešel.

Jsem nerada, když je takhle zklamaný, ale odmítám ho s vědomím, že tak to bude lepší.

Zbytek dne a celý následující den probíhal stylem občasného úklidu, návštěvy veřejné prádelny, procházkami po městě a hledáním vhodné brigády. Zatím se ale stále nic. Nesmím to vzdávat.