Osudová plavba

Jak to bylo ...

Byla jsem ze všeho unavená, tak jsem po cestě usnula. Vzbudil mě až Chrisovo jemné pohlazení po tváři a hluboký hlas. Promnula jsem si oči a zjistila jsem, že nejsme před mým domem, ale před velkým moderním domem.

„Vítej u nás Claire." Otevřel mi dveře James a pomohl mi vystoupit. „Nemám tě raději odnést?" ptal se, ale s děkovným pohledem jsem odmítla.

Pomalu jsem šla ke dveřím a stále jsem se rozhlížela po okolí. Z mých myšlenek mě vytrhl hluk, který se ozýval od domu.

„Claire?! Proboha, kde jsi byla? Co se ti to stalo? Jsi v pořádku?" ptali se jeden přes druhého. Vidět znovu Jenny, Paula a Brandona bylo příjemné. Brandon přišel až ke mně a opatrně mě objal. „Neuvěřitelně jsem se o tebe bál. Jsem rád, že jsi zpět." Zašeptal mi do ucha.

„Nechte jí aspoň vejít dovnitř. To nevidíte, jak je domlácená?" prskala po ostatních Jenny, která mě chytla za ruku a opatrně se mnou vešla dovnitř.

Jak oslnivý byl dům zvenčí, o tolik hezčí byl uvnitř. Byl vybavený moderně a jednoduše. Stěny byly bílé, nábytek bílou, šedou, nebo černou barvu s pár doplňky, které z toho dělaly domov. I přes chladný dojem tu sálalo teplo domova, které mi bylo neskutečně příjemné.

„Odvedu tě do tvého pokoje a pomůžu ti z těch jistě drahých, avšak nevkusných šatů. Musíme z tebe znovu udělat člověka." Pronesla Jenny. „A vy počkejte s vyprávěním na mě." Otočila se při odchodu k ostatním.

Jenny mi opravdu pomohla se dostat z šatů a donutila mě jít do vany, kde mě celé tělo pálilo a bolelo ještě víc. Vždy, když se podívala na mé tělo, tak se zamračila. Někdy i otevřela pusu, že by chtěla něco říct, nebo se na něco zeptat, ale vždy znovu rty přitiskla k sobě, jako by se bála. Opatrně jsem ji položila ruku na její a podívala jsem se jí do očí.

Jenny se zhluboka nadechla a konečně sebrala odvahu. „Měla jsem o tebe strach. Dlouho jsem o nikoho a o nic nemusela mít strach a opravdu mě to bolelo." Podívala se mi na krk, který mi vykukoval z obří hromady pěny. „A když tě teď vidím, je mi jasné, že ten strach byl oprávněný. A neuvěřitelně mě mrzí, že jsem pro tebe nemohla nic udělat." Odmlčela se, aby se mohla znovu zhluboka nadechnout. „Když mi řekli, že jsi zmizela, celý svět se mi zhroutil. Chris a James tě hledali a já nemohla dělat nic. Byla to čistá beznaděj. Zjistila jsem, že ti volali z nemocnice a že měli tvou maminku nechat zpopelnit." Zarazila jsem se a znovu se o mě pokoušela panika. „Jela jsem tam místo tebe Claire a všechno jsem zařídila. Neustále jsem myslela na tebe a modlila se, aby tě co nejdříve našli."

Stisk jsem sevřela pevněji, aby se mi Jenny podívala do očí a rty jsem naznačila slovo „Děkuji".

Po vaně mi Jenny pomohla do mé teplákové soupravy. Všimla jsem si, že mám na stole v místnosti svůj mobil. Vzala jsem ho do ruky a otevřela jsem poznámky stejně, jak to předtím udělal James.

„Proč jsou všechny mé věci tady?"

Jenny si to přečetla a jen se pousmála. „Kluci ti to vysvětlí. Jdeme?" naznačila hlavou směr ke dveřím.

Všichni už dole netrpělivě seděli na pohovce a čekali až se objevíme. Chris měl v ruce sklenku s hnědou tekutinou a hned mi došlo, co to bude. Seděl stranou od ostatních a vypadal dost sklíčeně. Brandon měl hrnek s kávou v jedné ruce a druhou rukou držel za ruku Paula, který držel jakýsi míchaný drink.

Posadila jsem se k nim a James najednou vstal. „Dáš si čaj?" ptal se mě. Kývnutím jsem odpověděla. „A ty si něco dáš Jenny?"

„Něco ostrého. Hodně ostrého." Odfrkla.