Osudová plavba

Nabídka

„Já se z toho jednou zblázním. Můžeš jednou vstát normálně Claire?" prskala jsem při obouvání bot. Rychle jsem vyběhla i s mým kufrem z bytu a zamkla za sebou.

„Dobré ráno Claire. Zase pozdě?" smál se na mě Brandon.

„Jdi do háje Brandone!" křikla jsem po něm a běžela dál.

Už jsem si na to běhání před prací začínala zvykat. Zadýchávala jsem se čím dál méně a stíhala doběhnout čím dál rychleji.

„Dobře, to stíhám." podívala jsem se na čas na mobilu. Chvilka nepozornosti vedla k tomu, že jsem nechtěně narazila do vysoké postavy. Ve spěchu jsem se jen rychle omluvila a utíkala dál. Stihla jsem jen zpozorovat výrazně hnědé oči, černé vlasy a tmavě modrý oblek.

„S tebou to už ale není možné Claire." Smála se Jenny na celé kolo.

„Dneska jsem si ale oblékla uniformu už doma, takže mám vlastně ještě dost času, než bude nástup." Sundala jsem si černý lehký kabátek a významně se postavila, abych ukázala, jak jsem na sebe pyšná.

Jenny jen protočila oči a něco si zabrblala.

Paní Collinsová znovu vedla svůj monolog o 100% práci a absolutní nutnost dodržování pravidel. Její proslov jsme všichni znali nazpaměť.

„Dnes se budou dít velké věci." Šťouchnul do mě Paul, když jsme čekali na první hosty bazénu.

„Proč myslíš?" zeptala jsem se ho. S Jenny jsme si vyměnily nechápavé pohledy.

„Nevím. Prostě to cítím." Zhluboka se nadechl. „Ve vzduchu je cítit vzrušení."

Netuším, jestli je to tím, že je to nenapravitelný romantik, nebo neskutečný snílek. Musela jsem se mu smát. Jenny se na nás jen znechuceně dívala.

„Nesměj se mi!" naoko se urazil. „Třeba dnes potkám toho pravého. Nebo to ani nemusím být já." Rozhodil rukama. „Můžete to být vy dvě." Důležitě se zatvářil.

To už Jenny nevydržela, protočila oči a odešla od nás pryč. Někdy ty její nálady nechápu. Je to, jako by se se mnou dokázala bavit jen o našem přivýdělku.

Opravdu se mi vyhýbala celý den. Chtěla jsem ji jen říct, že si může dojít na oběd, že jsem se vrátila a už mě propichovala pohledem. Byla jsem z toho rozhozená, ale snažila jsem se to nedat na sobě před hosty znát. Přeci jen nahodit přesvědčivý úsměv jsem už uměla mistrně.

„Mohl bych vás poprosit o suchý ručník?" přišel za mnou muž vyšší urostlé postavy. Měl světle hnědé vlasy, ostré rysy obličeje a zelené oči. Jeho úsměv by se nedal přehlédnout ani z velké dálky.

Rychle jsem otočila pohled od něj, protože jsem se na něj dívala víc, než se sluší. „Tady máte." usmála jsem se na něj a podala mu ručník.

„Děkuji." Úsměv se mu ještě rozšířil a já si mohla všimnout drobných vrásek u očí.

Když odešel, musela jsem se chytnout vozíku s ručníky a poté se rychle napít vody, abych zahnala sucho v krku. Nikoho tak krásného jsem nikdy neviděla.

„Bože to je kus." rozplýval se Paul. „A koukám, že s tebou docela zamával má milá." Poplácal mě po rameni. „Do toho bys měla jít."

„Paule mlč už." Ohnala jsem se po něm. „Víš, že nikoho nechci." Zamyslela jsem se. „A moc dobře víš, že jsem nikdy nikoho neměla. Nevěděla bych ani jak na to." přiznala jsem.

„Nejlepší čas začít." Mrkl na mě. „A pokud ne ty, budu se muset snažit já, abych ho dostal."

Když jsem se otočila znovu směrem, kam odešel ten muž, už tam nebyl sám. Stál u něj někdo ještě vyšší a urostlejší postavy. Nešlo mi do hlavy, kde jsem ho už viděla. Ten tmavě modrý oblek a černé vlasy jsem už někde viděla. Ale nemohla jsem si vzpomenout kde.