Osudová plavba

Vysvobození

Následující dva dny jsem proležela v posteli. Když ke mně přišli s tím, že je jídlo na stole, odmítla jsem. Dokonce mi Marcus posílal jídlo do pokoje, když jsem odmítala přijít, ale to se vracelo zpět netknuté.

Byla jsem v beznadějné a bezvýchodné situaci. Jsem zamčená v hlídaném sídle uprostřed ničeho. Odtud není úniku. Čím dál častěji se mi v mysli objevovala maminka. Plakala jsem i když jsem měla pocit, že už ani nemám co plakat.

Ze zamyšlení mě probudilo hlasité otevření dveří od mého pokoje, kde se objevil Marcus. Pod okem měl modřinu a lehce roztrhnutý ret. Rázným krokem šel ke mně a vypadal rozčileně.

„Zdá se, že se tě Chris snaží najít. Dnes byl v mé kanceláři a vyhrožoval, že si pro tebe dojde, pokud mu tě nepředám dobrovolně." Odkryl ze mě peřinu a přetočil mě tak, abych ležela na zádech. „A věř mi, že já mu tě nedám. Ne, dokud si nevezmu aspoň kousek toho, co chci."

Ihned jsem si vzpomněla na Arthura, který mi říkal něco podobného a udělalo se mi zle. Okamžitě jsem se začala bránit, ale neúspěšně. Mé ruce mi přišpendlil nad hlavou jednou jeho a druhou mi roztáhl nohy tak, aby se mezi ně dostal svým rozkrokem.

Snažila jsem se ubránit vším, co šlo. Křičela jsem o pomoc, ale vše bylo zbytečné. Marcus si šel pro to, co chtěl. A to v tuhle chvíli byl sex se mnou.

Bez jediného slova mi vyhrnul šaty nahoru a kochal se pohledem mezi mé nohy, kde jemně odhrnul spodní prádlo, které jsem měla na sobě na stranu. Poté se mi podíval do obličeje a v očích se mu odráželo jeho vzrušení. Rozepl si kalhoty a stáhl látku boxerek, které byly již značně napnuté.

Bez jediného slova do mě pronikl.

Bolelo to. Tak neskutečně mě to bolelo. Křičela jsem o pomoc a chtěla se vymanit jeho sevření.

„Tohle jsem chtěl udělat už hodně dlouho." Vrněl blahem. „Kdybys mi dala šanci, mohla sis to taky užívat." Řekl a strčil mi jazyk snad až do krku.

Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo ho kousnout. To jsem ale neměla dělat. S vrčením se ode mě odtáhl a ruku, kterou mi držel ruce nad hlavou mě chytil za krk.

„Ty ... jedna ... malá ..." dostával ze sebe mezi přírazy.

Pomalu, ale jistě jsem se mu začala poddávat. Nemohla jsem pořádně dýchat a jeho stisk i po mém naléhání nepovoloval. Byla to beznadějná situace. Nemohla jsem už nic dělat. Vnímala jsem každý bolestný příraz, jeho velké a těžké tělo na mém a každou slzu, která mi pomalu a tiše stékala po tváři.

„Do prdele!" zaklel z ničeho nic Marcus a otočil hlavou ke dveřím. Jeho stisk na mém krku lehce povolil a já se moha pořádně nadechnout. Vrátila jsem se zpět do reality a slyšela jsem hluk přicházející z dálky.

Využila jsem situace a znovu zakřičela, avšak jen krátce, protože se Marcus vrátil očima ke mně a znovu pevně stiskl. Dokonce pevněji než prve.

„Drž hubu. Nemáme už moc času." Vypadal rozrušeně, ale přidal na rychlosti a tvrdosti přírazů.

Nemohla jsem dýchat a zároveň se modlila, aby to celé skončilo co nejdříve.

Když jsem zacítila jemné cukání uvnitř sebe zděsila jsem se a zároveň se mi ulevilo.

Když ze mě slézal, držela jsem se za bolavý krk a snažila jsem se znovu najít dech, ale bylo to obtížné. Bolestí jsem kašlala, v puse jsem měla úplně vyschlo a každý nádech mě studil v krku.

„Měla jsi být moje Claire. Nemuselo to takhle dopadnout." Stál nade mnou a zapínal si kalhoty. Pot mu kapal z čela a byl roztěkaný. Když jsem přemohla kašlání, pochopila jsem proč. Hluk se mezitím přesunul před dveře mého pokoje.

Po hlučném rozražení dveří jsem uviděla mě známé zelené oči.

„Claire?!" křikl James. Za jeho zády se ve vteřině objevil Chris a pohled na něj mi prozradil, že je unavený a rozzuřený zároveň.

„Co se tu ksakru děje?!" těkal mezi mnou a Mrcusem pohledem James.

„Je jen tvá Chrisi. Vezmi si ji a zmizte." Uhlazoval si nervózně vlasy udýchaný Marcus.

Podle mé polohy v posteli, výrazu a Marcusově nervozitě oběma došlo, co se tu odehrálo.

„Jamesi, víš, co máš dělat." Řekl chladně Chris a svým pohledem se zaměřil na Marcuse.

„Dělej, co musíš." Stejně chladně mu odpověděl James, který vyšel směrem ke mně.

Chris se rozeběhl k Marcusovi, a ještě za běhu mu uštědřil velkou ránu pěstí do obličeje. Zaslechla jsem prasknutí a bála se, jestli to nebyla Chrisova ruka. Ten už ale klečel nad Marcusem a dával mu jednu ránu za druhou.

„Claire. Soustřeď se prosím." Přišel ke mně James a otočil mou hlavou k jeho obličeji, abych se nedívala na ta jatka, která se odehrávala hned vedle mě. „Musíme odtud. Hned." Vzal mě do náruče a já bolestně sykla. Celé mé tělo se chvělo.

Celou cestu ze sídla jsme potkávali muže v oblecích, kteří se mezi sebou bili. Několik jich leželo nehnutě na zemi.

„Kde je Chris?" přišel za námi jeden z nich.

James mu chladně odpověděl. „Vyřizuje účty."

Chtěla jsem se ho zeptat na několik otázek, ale nemohla jsem. Kvůli bolesti krku ze mě nevyšlo ani hlásku.

„Zabije ho?" zeptal se ho náhle a já vytřeštila oči.

James si odfrkl. „Moc dobře víš, že to udělat nemůže. Rozpoutalo by to peklo v podsvětí." Stále upíral své oči před sebe. „I když by to nejraději udělal." Dodal a už se mnou přicházel k autu, kam mě opatrně naložil. Než mě opatrně připoutal, kontroloval každý kousek mého těla. Poté zavřel dveře a obcházel auto k místu řidiče.

Podívala jsem se z okna auta ke dveřím do sídla a uviděla, jak odtamtud odchází Chris s napjatou čelistí, naběhlými žílami na krku a na čele. Jeho ruce byly zaťaté v pěst a klouby na nich byly rozbité. Krev měl na rukou, obličeji i obleku. Za ním šla spousta dalších mužů v oblecích a postupně nasedali do aut. Něco Chrisovi říkali, ale připadalo mi, že je vůbec nevnímal a rovnou šel k našemu autu do kterého hned nastoupil. Sedl si vedle mě na sedačku a třískl za sebou dveřmi. Na pár vteřin zavřel oči a jen se snažil uklidnit dech. Byla jsem naprosto fascinovaná tím, co jsem viděla.

„Jedeme Jamesi." Dostal ze sebe hlubokým chraplavým hlasem a auto se rozjelo.

Cítila jsem úlevu, že jsem znovu s nimi. Byla jsem v bezpečí.