Osudová plavba

SweetFairy

Nějaké věci jsem si nechala na lodi, protože byly nevyužité a nechtělo se mi s nimi tahat tam a zpět. Když jsem přišla domů, zabalila jsem si všechny špinavé věci a vydala se do prádelny. Tam jsem se posadila a konečně se podívala na mobil. Měla jsem tam zprávu od Jenny a asi 40 dalších od Paula. Nejprve jsem zavolala Paulovi.

„No konečně jsi se mi ozvala. Víš, jaký jsem o tebe měl strach?" Musela jsem si dát mobil dál od ucha, abych nepřišla o sluch.

„Taky tě zdravím. Hlásím, že jsem živá a zdravá." Smála jsem se.

„Kam tě převeleli? Chtěl jsem jít v 8 do doku, ale Jenny mi to vymluvila. Jsou tam na tebe hodní? Není to nějaká zaplivaná loď? Jsou tam hezký chlapi? Vyprávěj." Chrlil jednu otázku za druhou.

„Je dobře, že jsi nešel. Seklo by to s tebou. Převeleli mě na soukromou jachtu."

„Prosím?!" vřískal.

„A ohledně těch chlapů? Jsou tam ti dva fešáci, jak jsi jim říkal." Znovu jsem se rozesmála, protože jsem věděla, jaká bude reakce. Automaticky jsem si dala mobil dál od ucha. Paulovo pištění museli slyšet i lidi na ulici. Nebyla jsem schopná mu odpovědět na nic dalšího, protože jsem dostala záchvat smíchu. Neustále vymýšlel romantické a erotické závěry, jak s jedním, nebo dokonce s oběma skončím.

„Jsi neskutečný."

„A jaký tam máš plat?" zeptal se z ničeho nic.

„Vlastně ani nevím. Zkusím se podívat, jestli mi už něco neposlali. Ale pochybuju, když jsem tam dnes byla první den." Otevřela jsem mobilní bankovnictví. Zatajil se mi dech.

„Tak co? Jsi tam ještě? Halo?" nevnímala jsem volající hlas z reproduktoru mobilu.

„Už mi očividně přišly peníze." Řekla jsem potichu.

„A?" nedočkavě se ptal Paul.

„Přišel mi dvojnásobek předešlého platu." Šeptla jsem. Paul mě očividně ale slyšel, protože znovu začalo vřískání.

Ještě chvíli jsem si volala s Paulem, ale poté mi přišla další zpráva od Jenny a já si vzpomněla, že i jí se budu muset ozvat.

S Jenny už jsem volala, když jsem byla doma. Její reakce nebyla tak hlasitá, jako ta Paulova. Tedy dokud nepřišel dotaz na plat.

„Okamžitě je popros, jestli bych tam nemohla taky pracovat." Křičela.

„Nemám na ně zatím žádný kontakt. Ale až bude příležitost, přimluvím se za tebe." Usmála jsem se. „Jo a moc dobře vědí, jak se ve skutečnosti jmenujeme. Zdá se, že Chris byl celou dobu náš šéf. Ale za naši brigádu nás prý vyhazovat nebude." Musela jsem ji oznámit.

„To mi spadl kámen ze srdce." Oddychla si. „Jinak zítra se sejdeme u SweetFairy klubu v devět. A žádné vytáčky. Teď už si to můžeš dovolit a své narozeniny oslavit prostě musíš." Oznámila mi.

Snažila jsem se z toho vykroutit, ale nebylo to nic platné. Nakonec jsem na to kývla.

Zbytek večera jsem si projížděla novinky, co se dějí ve světě na mobilu a užívala jsem si klidu.

Následující den jsem došla na větší nákup jídla, abych si mohla po dlouhé době normálně uvařit. Rozhodla jsem se pro něco, co jsem už dlouho neměla. Mac'n Cheese jsem dříve milovala. Podle mámina receptu jsou stejně nejlepší. S plným talířem jsem se uvelebila na gauč a projížděla internet. Jelikož tam nic zajímavého nebylo a doma nebylo co dělat, vydala jsem se na procházku do parku. Tam jsem se posadila na lavičku a užívala si klid smíšený s šuměním větví stromů a radostnými hlasy lidí. Strávila jsem tam celé odpoledne. Když byl čas se vrátit domů, abych se začala připravovat, slunce ještě stále bylo na obloze.

Doma jsem si dala rychlou sprchu a po ní se najedla. S prázdným žaludkem tam přeci jít nemohu. Rozhodla jsem se na sebe vzít dárek od Jenny. Líčení jsem zvolila mírnější, než na brigády a k tomu jsem si vzala boty s vysokým podpatkem.

Při odchodu jsem potkala Brandona. „Kam máš namířeno?" ptal se mě.

„Jdu s pár kolegy z práce do klubu." Usmála jsem se na něj.

„Kam jdete?"

„Do SweetFairy." Pomalu jsme scházeli schody bok po boku.

„To mám po cestě." Rozzářil se. „Mohu tě doprovodit?"

Souhlasila jsem. Chvíli mi vyprávěl, jak Princ vyváděl, když Brandon přišel později domů. Musela jsem se tomu smát, protože jsem si nedokázala představit, jak se ten malý kocourek zlobí a vyhazuje hlínu z květin. Poté ale bylo zvláštní ticho. Nebylo nepříjemné. Ale chtěla jsem si ještě povídat. Chvilkami se jeden z nás vždy nadechl, ale nic jsme neříkali.

„Claire." Volal na mě Paul, který se za mnou rozeběhl. Upřímně jsem nečekala, že tam bude i on. „Kdopak tě to přivedl?" začal si prohlížet Brandona.

„Jsem její soused, Brandon." Podával Paulovi ruku.

„Netušil jsem, že máš tak pěkného souseda."

„Paule!" okřikla jsem ho. On se však jsem rozesmál.

„Jenny už na nás čeká. Pojď oslavenkyně." Chytil mě za ruku a táhl mě směrem k ní. „A pan fešák půjde taky?" zarazil se v půlce cesty.

„Brandon má ještě nějaké zařizování, ale pokud se mohu poté připojit, budu rád." Odpověděl za mě.

„Jen přijď. Claire jistě bude ráda." Mrkl na něj a znovu mě táhl k Jenny. Ta si Brandona na dálku změřila a poté mě táhla do klubu.

Tam jsme šli k VIP boxu, který pro nás Jenny zamluvila. Tam jsem dostala dárek od Paula, který mi dal překrásné stříbrné náušnice. Hned jsem si je nandala.

Celý večer jsme popíjeli a tančili. Brandon se k nám opravdu připojil. Bavil se s námi a zdálo se, že k nám skvěle zapadl. Byl to super večer. Když už jsem byla unavená, oznámila jsem to ostatním a Brandon se nabídl, že mě odvede domů. Přeci jen máme stejnou cestu.

„Děkuji za krásný večer." Poděkovala jsem mu.

„To já děkuji, že jsem se mohl připojit. Je fajn si po dlouhé době někam vyrazit." Usmál se na mě. „A navíc jsi mi neřekla, že máš narozeniny. Přinesl bych ti nějaký dárek."

„To nestojí ani za řeč. Přeci jen je pro mě největší dárek, že jsem mohla na chvíli zapomenout na mé problémy. Za to jsem vděčná."

Brandon se na mě jen nuceně usmíval. Věděla jsem, že by se nejraději zeptal, jaké problémy mě tíží. Od té chvíle mezi námi panovalo znovu to zvláštní ticho. Tentokrát jsme se ho ale nesnažili narušit.

Zastavili jsme se před vchodovými dveřmi a jen se na ně dívali. Byla jsem unavená a zároveň jsem nechtěla ukončit dnešní večer.

„Asi bychom měli jít." Otevřel dveře Brandon a gantlemansky mi je podržel. „Nejraději bych tě pozval ještě k sobě, ale když vidím tvé unavené oči, necháme to na jindy."

U dveří do mého bytu jsme se rozloučili a já vešla dovnitř. Měla jsem zvláštní pocit z toho, že jsem znovu sama. Poslední dobou jsem zjistila, že nemám ráda samotu. Ubíjí mě.