Osudová plavba

Tvrdá rána

Vzbudila mě vibrace mého mobilu. Rozlepila jsem rozespalé oči a podívala se, co kdo chce. Měla jsem 4 zmeškané hovory z nemocnice. Vyskočila jsem z postele a vyběhla z kajuty. Spěšně jsem zmáčkla zpětné volání.

„Dobrý den, tady Claire Ortonová. Volali jste mi?" vyděšeně jsem řekla hned, jakmile jsem slyšela, že to na druhé straně někdo zvedl.

„Paní Ortonová, vaše matka..." odmlčela se sestra. „Vaše matka podlehla nemoci." Oznámila mi co nejšetrněji.

Já se však bez jediného slova skácela k zemi. Celý svět se mi hroutil. Cítila jsem okamžité prázdno uvnitř mě spojené s neskutečnou bolestí. V uších mi hučelo a slzy se draly ven z mých očí. Křičela jsem, ale neslyšela jsem vůbec nic.

Rozmazanýma očima jsem viděla Jenny a Jamese, kteří se snažili zjistit, co se děje. Vše se odehrávalo jako zpomalené. Jenny si vzala můj mobil k uchu a hovořila se sestrou na druhé straně. Mezitím přišel Chris, který mě vyděšeně pozoroval. Když Jenny típla hovor oba dva se na ní podívali. Zdálo se, že jim všechno vysvětluje. Chris mě zvedl do náruče a odnesl do své kajuty, kde mě položil do postele. Netušila jsem, co se děje. Jen jsem brečela a křičela bolestí, kterou jsem cítila. Chris se ode mě nehnul ani na vteřinu.

Když mi docházel dech, byla jsem zničená. Nemohla jsem už ani křičet, natož něco říct. Stále jsem plakala a Chris mě hladil po zádech. Všechno mě bolelo.

„Jsme v doku. Auto je přistavené." Přišel nám oznámit James.

„Claire, pojď se převléct, ano?" pomáhal mi se zvednout Chris. „Jenny ti s tím pomůže."

Ta už čekala v kajutě s připravenými černými šaty, které jsem si sem přinesla. Převlékla jsem se a vyšla z lodi. Všichni kolem měli pohřební výraz. Já tomu celému však stále nemohla uvěřit.

Já a Chris jsme nasedli na zadní sedačky auta a James za volant. Když jsme se rozjeli, sevřel se mi žaludek snad ještě víc a slzy nepřestávaly téct.

Když jsme se blížili k nemocnici, chtěl James odbočit k hlavnímu vchodu. „Ještě dál." Špitla jsem, ale on mě pravděpodobně slyšel, protože pokračoval dál. Když jsme zastavili u přístavku, udělal se mi knedlík v krku. Chris mi pomohl vyjít z auta a celou dobu mě podpíral. Neměla jsem sílu jít sama.

„Řekněte mi, že to není pravda." Šeptla jsem, když jsme došli na recepci.

„Je mi to líto." Odpověděla mi sestra a mě se sevřelo srdce. „Budeme od vás potřebovat podepsat nějaké papíry."

„Mohla bych ji vidět?" přerušila jsem ji.

Dlouho přemýšlela. Když ji Chris s Jamesem řekli, že půjdou se mnou, svolila.

Cítila jsem, jak se třesu, když jsme se blížili k pokoji, kam jsem za ní chodila. Sestra nás však vedla dál. Když jsme došli ke dveřím, za kterými byla na chvíli se sestra zastavila. Snad aby se ujistila, zda to zvládnu. Když jsem viděla na stole před sebou ležet člověka pod plachtou, cítila jsem, že se každou chvíli zhroutím. Chtěla jsem ji ale ještě naposledy vidět.

Sestra pomalu odkryla horní část plachty a já se málem neudržela na nohou. Byla to ona. Vypadala, jako by spala. Jen spokojeně spala. Nic ji však už nebolelo. Když toho na mě bylo moc, odvedl mě Chris s Jamesem zpět do čekárny, kde jsem se posadila a dostala několik papírů k podepsání.

Věděla jsem, že mamka nikdy nechtěla pohřeb, a tak jsem v papírech zaškrtla, že bych chtěla kremaci v nemocnici. Bylo neskutečně těžké a složité vypisovat všechny ty papíry. Bohužel to všechno po mě chtěli hned.