Léto 2016
Mezi mnou a Charlesem viselo ve vzduchu podivné napětí. A nejspíš muselo být fakt očividné, protože i můj jinak naprosto ignorantský bratr poznal, že se něco děje a po dvou dnech, kdy jsme se s Charlesem jen tiše míjeli, si mě vzal stranou. "Chceš mi něco říct?" udeřil na mě Luca v soukromí mého pokoje. "O co by mělo jít?" zeptala jsem se a posadila se na postel.
"Co se mezi tebou a Charlesem stalo?"
"Nic se nestalo. Nevím, proč se chová divně."
"Oba se chováte divně."
"Odkdy jsi tak všímavý pozorovatel?"
"Od té doby, co se vy dva tváříte, jako byste se ani neznali."
Povzdechla jsem si. "Chová se divně od toho večera na pláži."
"Myslíš od toho večera, co ses líbala s Damianem?"
"Nelíbala! On políbil mě."
"To asi není úplně podstatný detail, ne?"
"Stejně nechápu, co to s tím má společného."
"Vážně?" Luca nadzvedl jedno obočí. "Vážně, Adri? Vážně to nechápeš?"
"Můžeš toho nechat? Říkám, že to nechápu."
"Vy puberťáci jste tak hloupí..." dramaticky zakroutil hlavou a otočil se k odchodu.
"Jsi jen o rok starší než já!" zařvala jsem za ním a vstala, abych mohla zabouchnout dveře. Jasně, že mě napadlo, že možná, opravdu jen možná, Charles žárlil, když mi dal pusu jiný kluk. Jasně, že mě napadlo, že možná, opravdu jen možná, taky cítí to chvění v podbříšku, pokaždé když se jeden druhého dotkneme. Jenže jak s tím mám naložit? V životě jsem neměla kluka. Od jedenácti let jsem očividně chtěla jen toho pitomého Monačana.
"Charlie?" oslovila jsem ho předtím, než jsem znovu zaťukala na dveře jeho pokoje. "Charlie!" zkusila jsem hlasitěji a podívala se dovnitř malou škvírou. Ležel na posteli, zíral do stropu a hluboko v uších měl zastrčená sluchátka, ze kterých se hudba nesla až ke mně. Popošla jsem k němu a pokusila se pohnout do jeho zorného pole. Všiml si mě, vytrhl si sluchátka z uší a napřímil se. "Jak dlouho tu stojíš?" zeptal se vyděšeně. "Teď jsem přišla," řekla jsem popravdě a podívala se na místo vedle něj. Sledoval můj pohled a přikývl na znamení, abych se posadila. "Říkala jsem si, že bychom si měli promluvit," začala jsem.
"O čem bys chtěla mluvit?"
"Třeba o tom, proč je to teď mezi námi tak divný."
"Divný? Já si jen myslel, že už ti lezu na nervy," zasmál se, ale nevěřila jsem mu ani trochu.
"Luca zmínil něco o tom, že se chováš zvláštně od té noci na pláži. Tak mě napadlo, jestli to nějak nesouvisí s Damianem. Jestli tě třeba nějak neranila ta pusa," spustila jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.
Charles hlasitě polkl a pak zakroutil hlavou: "Ne, rozhodně ne. Proč by měla?"
Rozhodla jsem se vstoupit na tenký led: "Napadlo mě, jestli se ti třeba nelíbím."
"Adri! Ne. Jasně, že ne. Jsme kamarádi!" vyjekl tak rychle, že mě to skoro nestihlo ani zamrzet. Ale jen skoro.
"Dobře," vyrazila jsem ze sebe. "To je moc dobře. Jsem ráda, že jsme si to vyříkali. Takže..." vstala jsem a natáhla k němu ruku. "Kámoši?"
"Kámoši," usmál se a moji ruku stiskl. A já zase ucítila to známé chvění.
Od té chvíle jsem se snažila všechny svoje pocity potlačit ještě intenzivněji než předtím. Nedívala jsem se na něj, když mokrý lezl z bazénu. Nedívala jsem se na jeho zadek, když se ohýbal pro osušku na zemi. A nedívala jsem se na něj ani když jen s ručníkem kolem pasu přebíhal z koupelny do svého pokoje. Nedívala jsem se, ale chtěla jsem. A hodně.
Je to zvláštní, jak jeden rozhovor může zničit veškeré naděje, které máte. Jak jeden rozhovor může zničit všechny sny, které v sobě nosíte od jedenácti let. Všechny sny o klukovi, který je na dosah ruky, a přitom nedosažitelně daleko.
Zvládla jsem svoji kamarádskou masku nosit až do poloviny srpna, než byl čas vrátit se do Gorzana a pro Charlese do Monaka. Rozloučili jsme se objetím, které netrvalo ani z poloviny tak dlouho jak bych si přála. Objetím, při kterém mi vybouchla snad každá buňka v těle a já se zhluboka nadechla jeho vůně. Voněl jako bazén a moře, srpnové sluníčko, posekaná tráva a písek na pláži. Voněl jako Riccione a já doufala, že si tu vůni budu pamatovat na vždy.
