Leden 2024
Probudila jsem se do černočerné tmy. Jen matně jsem si uvědomovala, že jsem usnula na gauči v obývacím pokoji a že něco vedle mě příšerně hřeje. Nahmatala jsem na stolku telefon a rozsvítila displej, abych se podívala, kolik je hodin. 2:25. Posvítila jsem mobilem na zdroj tepla vedle sebe.
Charles spal jako zabitý. Potichoučku dýchal a jeho oči se pod víčky sotva znatelně hýbaly. Vlasy mu spadly do čela a kroutily se v jemných vlnkách. Zaměřila jsem se na jeho dlouhé husté řasy a na tváře, na kterých byly stále znatelné jeho ďolíčky, i když se zrovna neusmíval. Měla jsem co dělat, abych ho nepohladila po tváři nebo po načechraných vlasech. Položila jsem telefon zpátky na stůl a z opěradla na nás stáhla deku. "Stejně už jsem vedle něj strávila půl noci, dalších pár hodin už na věci nic nezmění," pomyslela jsem si, než jsem znovu zavřela oči.
Podruhé mě probudil vrtící se Charles. Zakňučel jako malé dítě a začal se dramaticky protahovat. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se rozespale a trochu se napřímila. "Bude sedm," oznámil mi a promnul si oči. "Zajedu se k sobě osprchovat a převléknout a pak se vrátím," řekl.
"Nechceš napřed snídani?"
"Ne, díky. Budu hned zpátky," usmál se, dal mi pusu na tvář, vyskočil z gauče a namířil si to ven ke svému autu. Já zůstala sedět jako opařená a s prsty položenými na místě, kde se před chvílí dotkly jeho rty, jsem se ještě dlouho dívala směrem, kde zmizel.
Stále trochu omámená z náhlého intimního kontaktu jsem se vyhrabala z gauče a zamířila do koupelny. Jasně, on je Francouz (v podstatě), já jsem Italka a neměl by mě rozhodit jeden malý polibek na tvář. Není mi přece 10. Ale tohle nebyla jen tak obyčejná pusa na tvář. Tohle byla pusa na tvář od muže, kterého jsem roky milovala, pak roky nenáviděla, a teď... Vůbec nevím, co teď. V tu chvíli jsem nedokázala zformulovat ani svoje myšlenky, natož pocity.
Zhluboka jsem se nadechla a svlékla se, abych si mohla dát dlouhou uklidňující sprchu. Potom jsem si vyfénovala svoje zanedbané tmavě hnědé vlasy a nanesla lehký make-up. Prozatím jsem na sebe hodila jen domácí oblečení a vrátila se zpátky dolů, abych nachystala snídani pro sebe, Charlese a všechny ostatní. Než se v kuchyni objevil táta, Luca a Alessandra s Elim, káva už voněla na celý dům.
Během dopoledne jsme doladili poslední detaily. Rozmístili květiny, nádobí a příbory. Charles se do všeho zapojil s plnou vervou a nenechal mi ani chvilku, abych s ním mohla mluvit o samotě. Na jednu stranu jsem se ho chtěla zeptat, co se to teď s námi děje, ale na druhou stranu jsem měla tušení, že se vlastně neděje vůbec nic. Jen jsme zapadli do starých kolejí. Přece jen 13 let člověk nemůže jen tak zapomenout. Ale nemůžu do něj už být zase zamilovaná, ne? Vždyť mi zlomil srdce. Nemůžu se chovat jako puberťačka jen proto, že se z čista jasna znovu objevil v mém životě a mně se z toho splašily hormony.
Před obědem byla restaurace plná tetiček a strýčků, všech členů široké rodiny i rodinných známých. Místností se rozléhal kravál, jaký umí udělat jen 50 Italů (a jeden Monačan). Když se všichni konečně usadili ke stolům, táta je přivítal krátkou děkovnou řečí a pak se všichni hromadně pustili do jídla. Charles hrdě namotával na vidličku tagliatelle, které sám vyrobil a po očku pozoroval osazenstvo, zda je s jídlem spokojeno. K jeho zklamání nikdo neprojevil výrazné nadšení, ale na druhou stranu ani výraznou nespokojenost, což jsem osobně brala jako výhru.
Zábava samovolně plynula i při podávání kávy a zákusku a já předstírala zájem o vyprávění tetičky Francescy. Už asi půl hodiny se mi snažila dohodit syna její kamarádky. "Giuseppe je fantastický, opravdový muž. Adriano, podívej," namířila na mě svůj mobil a neohrabaně mi ukázala fotku asi 40letého muže s pleškou, odulými červenými líčky a bříškem velikosti Měsíce. Zoufale jsem se otočila na Charlese, který pohledem zavadil o fotku, vdechl doušek vody, který měl zrovna v puse a rozkašlal se na celé kolo. Využila jsem situace, popadla ho za předloktí a odvlekla do obýváku, který byl od restaurace naštěstí bezpečně oddělen. Tam jsem ho praštila mezi lopatky, aby se mohl zase normálně nadechnout.
"Au! Zbláznila ses?" zařval, když se trochu uklidnil a do obličeje se mu zase vrátila normální barva.
"Právě jsem ti zachránila život," poznamenala jsem a vyčerpaně se posadila na pohovku.
"Myslím, že jsem ho spíš zachránil já tobě. I když teda musím říct, že Giuseppe vypadá jako velký sympaťák."
Zaúpěla jsem a schovala si obličej do dlaní. Charles se zasmál a pak si sednul vedle mě. "Adri, já vím, že je mezi námi ještě spousta nevyřešených věcí, ale měla bys vědět, že..." "Co tady vy dva děláte?" vtrhnul do místnosti Luca a začal agresivně gestikulovat. "Dost nutně bych potřeboval pomoc vedle, pokud se nebudete zlobit. Cukrovat si můžete až všichni odejdou." Najednou byla řada na mně, abych zrudla jako rajče.
