Prosinec 2024
Vydolovala jsem ze sebe poslední zbytky fyzických i psychických sil a přesvědčila lékaře, aby mě hodinu před začátkem velké ceny pustili z nemocnice. Přijel pro mě Joris, který mi jen pomohl do auta a na nic se neptal, i když se na mě celou dobu díval střídavě zvědavě a znepokojeně. "Jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Nevypadáš nejlíp," zeptal se, když zaparkoval a přešel na moji stranu, aby mi otevřel dveře. "Je mi dobře, Jo. Vážně. Potřebuju tady být," ujistila jsem ho a odstrčila jeho paži, kterou se mě chystal podepřít.
Když mi v garáži padl pohled na Charlesův výraz, málem se mi zastavilo srdce. Byl bledý, měl kruhy pod očima a v nich úplně prázdný a zoufalý výraz. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo se měl poprvé stát šampionem F1. Zvedl pohled a jeho oči se setkaly s těmi mými. Vůbec si nevšímal toho, že na něj zrovna mluví jeden z inženýrů a vyrazil přímo za mnou. Beze slov mě pevně objal a já zabořila obličej do jeho hrudi. Nadechla jsem se jeho vůně, která na mě většinou měla téměř terapeutické účinky, a i tentokrát jsem cítila, jak se část toho šíleného tlaku a úzkosti uvolnila. Vzal můj obličej do dlaní a podíval se mi hluboko do očí. Stále jsme oba mlčeli, ale naše oči v tu chvíli říkaly vše potřebné. Máme jeden druhého a společně to překonáme. Políbila jsem ho a doufala, že mu tím předám veškeré zbytky mentální síly, kterou on v tu chvíli potřeboval víc než já.
Věděla jsem, že nevydržím celý závod na nohou, a tak jsem vyrazila za Kikou a posadila se vedle ní na pohovku před obrazovku. Stačil jí jeden pohled na mě, aby jen tiše zašeptala moje jméno a pevně mě objala. A mně to stačilo k tomu, abych se znovu sesypala a rozbrečela se jí na rameni. Ještě když zhasla červená světla, zuřivě jsem si utírala slzy a snažila se zaostřit na obrazovku. Viděla jsem, jak jeho auto bezpečně prosvištělo první zatáčkou na prvním místě. Dokázala jsem si představit, co se mu honí hlavou, ale modlila jsem se, aby se alespoň pokusil soustředit na svůj závod a všechny události toho dne nechal daleko za sebou na startovní čáře. Tři kola před koncem, kdy už bylo na 99% jisté, že Charles závod vyhraje, jsem se přesunula zpátky k týmu, abych mohla být u něj, až vyskočí z auta a oficiálně získá svůj vytoužený titul.
"Grande, Charles! Grande!" ozývalo se všude kolem. "Sei il campione del mondo!" Měla jsem pravdu, že svojí výhrou může částečně utlumit tu bolest, kterou jsme oba cítili. Doběhl k bariéře a byla jsem první, koho objal. Cítila jsem obrovskou pýchu a zadostiučinění, že všechna jeho tvrdá práce a odhodlání konečně došlo k vytouženému výsledku. Konečně se mu splnil jeho sen, ze kterého se za poslední měsíce stal náš společný sen. Slova nedokázala dostatečně popsat všechny pocity, které se ve mně v tu chvíli odehrávaly, ale hrdost z nich byla rozhodně nejvýraznější. "Jsi neuvěřitelný. Ani nevíš, jak hrozně moc tě miluju," zašeptala jsem do otevřeného hledí a pozorovala, jak se mu konečně zase rozsvítily oči.
Vidět Charlese na pódiu s nápisem World Champion svítícím nad jeho hlavou byl perfektním zakončením celého roku. Zasloužil si to nejen on, ale i celý tým. Naposledy v sezóně se rozezněla monacká a italská hymna a pak zvedl nad hlavu trofej za první místo. Pak následovalo týmové focení a rozhovory a trvalo dlouho, než jsme se mohli sbalit a vyrazit na hotel. Nikdo nechápal, proč nechceme vyrazit oslavovat do města, ale Charliemu to bylo fuk. Říkala jsem mu, ať klidně jde, ale razantně odmítl s tím, že vážně nemá náladu oslavovat a já mu naprosto rozuměla, i když jsem se bála, že toho za pár týdnů bude litovat.
Objednali jsme si na pokoj pizzu a láhev šampaňského a strávili večer diskutováním nad tím hezkým, co se za poslední měsíce stalo. Tématu potratu jsme se vyhýbali jako čert kříži a oba se nechali ukonejšit příjemným šumivým vínem. Měla jsem pocit, jako bychom se díky tomu ještě více semknuli. Jako by nás už nemohlo nic zranit. Věděli jsme, že máme jeden druhého a na ničem jiném nezáleží.
"Možná nám to prostě nebylo souzeno. Možná by toho štěstí bylo moc najednou," prohodil Charles, když už jsme leželi v posteli. Věděla jsem, že z něj mluví silné emoce a alkohol, ale nechtěla jsem se s ním pouštět do sporu. Ne dneska. Nesouhlasila jsem s tím, že to byla ruka osudu, kdo rozhodl, že si na dítě ještě budeme muset počkat. Byla jsem zarytý realista a připadalo mi hloupé, že si osud musel vybrat mezi zárodkem v mém břiše a trofejí šampiona, kterou si Charles brzy vystaví v obýváku. "Mně přijde, že štěstí máme docela dost i tak," zašeptala jsem a abych svoje slova stvrdila, láskyplně jsem ho políbila.
Slibuju, že další kapitoly už budou zase odlehčené a mnohem pozitivnější. Doufám, že nejste moc traumatizovaní a že vás čtení ještě nepřestalo bavit. 😊
-B.
