Květen 2024
"Adri, nejdeme na módní přehlídku. Je to jen večeře u mamky," smál se Charles, když jsem si zuřivě vybalovala kufr a hledala něco, co na sobě nemá černožluté logo Ferrari. Podívala jsem se na něj, abych mu mohla věnovat vražedný pohled, ale můj obličej se povolil okamžitě poté, co jsem si všimla tmavě fialové modřiny na jeho zápěstí. Zatnula jsem zuby a zahnala vzpomínky na jeho auto v plamenech. Nakonec jsem z dost nevzhledné haldy věcí na podlaze vylovila světle modré volné letní šaty s tříčtvrtečním rukávem a vítězoslavně je ukázala Charliemu, který si právě přes hlavu přetáhl tričko ve stejné barvě. "Aspoň budeme ladit," pokrčil rameny a usmál se.
"Mohla bys pro mě něco udělat?" zeptal se mě Charles, když jsme se posadili do auta a vyjeli na ulici. "Hm?" broukla jsem a podívala se na něj. "Mohla by sis přestat okusovat ten nehet?" ušklíbl se a já si okamžitě položila obě ruce do klína.
"Nemusíš být nervózní."
"To se ti lehko řekne, ale vážně chci udělat dobrý první dojem."
"Mamku už jsi viděla, takže se to stejně jako první dojem nemůže počítat."
"To byla úplně jiná situace," protestovala jsem a znovu se chystala zakousnout do nehtu, ale Charles místo toho moji ruku chytil do své a políbil mě na její hřbet.
"Jsme tady!" zařval Charles do bytu, když otevřel dveře. Pořád ještě držel moji dlaň ve své. Polkla jsem knedlík v krku a on se na mě povzbudivě usmál. "Bude to dobrý," zašeptal a rychle mě políbil na tvář. V tu chvíli se v chodbě objevila Pascale s širokým úsměvem na tváři a okamžitě se na mě vrhla. "Adri, tak ráda tě zase vidím. Už je to spoustu let," řekla a sevřela mě v objetí. "Taky vás moc ráda vidím," usmála jsem se na ni a ona výstražně zvedla ukazováček: "Tě." "Prosím?" nechápala jsem. "Nejsem tak stará, abys mi musela vykat," vysvětlila mi a já přikývla. Charles se uculoval vedle mě a trpělivě čekal, až si Pascale začne všímat i jeho.
Z Arthura i Lorenza vyzařovala stejná energie a charisma jako z jejich bratra a maminky. Oba mě přivítali s otevřenou náručí a já měla po pár minutách pocit, jako bych byla součástí rodiny odjakživa. Vyptávali se, jak jsme se dali dohromady a já jim všechno ochotně řekla, i když jsem si byla jistá, že už to dávno věděli od Charlese. Potom se konverzace nevyhnutelně stočila k následující Grand prix. "Třeba letos konečně prolomíš prokletí a podíváš se na stupně vítězů," prohlásil Arthur a Charles i Lorenzo ho zpražili pohledem. "Prokletí?" zeptala jsem se nechápavě.
"Jedno DNF, jedno DNS, ..." začal Arthur, ale Charles ho přerušil. "Vloni 6. místo a předtím 4. Žádný prokletí neexistuje. Byla to jen smůla." "A špatná strategie týmu," přisadil si Lorenzo tiše. "Letos to klapne. Cítím to v kostech," řekla Pascale a konejšivě se na Charlese usmála.
"Vážně tu nechcete přespat?" zeptala se Pascale, když jsme se s Charlesem zvedli k odchodu. "Jsi hodná, ale chci se vyspat ve své posteli," usmál se Charles a oba jsme se rozloučili s jeho mamkou i oběma bratry. Jelikož jsme si oba dali pár skleniček vína, museli jsme se do Charlieho bytu přesunout po svých. Rozhodl se využít toho, že už bylo pozdě večer a po ulicích se nepohybovalo tolik lidí a udělal mi prohlídku města i s odborným výkladem. No, odborný výklad spočíval spíš v tom, že mi ukazoval, kam chodil do školy, kam ho rodiče brávali na zmrzlinu a kde má jeho mamka kadeřnický salón. Skončili jsme v přístavu plném obrovských i menších lodí a luxusních jachet. "A tahle je moje," ukázal hrdě na šedivou lesklou jachtu s nápisem Sedici. Šestnáct. "Originální jméno," ušklíbla jsem se a on se zamračil. "Myslela jsem, že klavírem to končí. A teď mi jen tak ukážeš jachtu, kterou náhodou vlastníš?" zasmála jsem se a on pokrčil rameny. "Vždycky jsem jednu chtěl," řekl, jako by to byla naprostá samozřejmost. Sundal si boty a vyskočil na palubu, kde zůstal stát a natáhl ke mně ruku. Skopla jsem svoje bílé conversky a chytila se jeho dlaně, abych mohla vyskočit za ním.
Nejdříve mi ukázal celé podpalubí se třemi ložnicemi, třemi koupelnami, všechno vyleštěné do posledního místečka. "Tohle je větší, než byl můj byt v Londýně," kroutila jsem nevěřícně hlavou a Charles mě dál prováděl lodí až se zastavil na hlavní palubě a začal mi vysvětlovat, jak se taková loď řídí. Líbilo se mi, jak nadšeně se u toho tváří, ale víc pozornosti jsem věnovala pohybům jeho rtů a zářícím očím než jeho výkladu. "Posloucháš mě vůbec?" zeptal se pobaveně, já několikrát zamrkala a pak jsem rezignovaně přiznala, že vlastně moc ne. Zasmál se, znovu mě chytil za ruku a dotáhl mě na nejvyšší palubu, kde jsme se společně uložili na bílé, koženkové lehátko velikosti plnohodnotné manželské postele. Přitulila jsem se k němu, abych si mohla užívat jeho blízkost, a přitom jsem pozorovala světla osvětlující ulice Monaka. "Takhle bych tu vydržela ležet až do samotného konce světa," přiznala jsem šeptem. Nic na to neřekl, jen mě k sobě přitáhl ještě blíž a vtisknul mi polibek do vlasů.
