Předem se omlouvám za depresivní kapitolu, ale všichni jsme věděli, že to jednou musí přijít. 😢
Děkuji za všechny přečtení a hvězdičky. 😊
-B. ❤
Únor - srpen 2019
V lednu jsem stihla jen dokončit pár zbývajících zkoušek a pak už šlo všechno do háje. Jakmile se mamčin zdravotní stav zhoršil natolik, že jenom táta na všechno nestačil, přerušila jsem studium a zůstala v Gorzanu. Všichni mi to vyčítali, mamka, táta i Damiano. Chtěli po mně, abych studovala, protože to je teď v mém životě to nejdůležitější. Ale já si dovolím nesouhlasit. Když je jednomu z vašich rodičů tak zle, že se nedokáže ani postavit na nohy a na tom druhém zůstane nejen péče o podnik a o dům, ale i o toho nemocného, jde podle mě škola na druhou kolej.
Zapnula jsem záložní zdroj a fungovala jako stroj. Vůbec jsem nevnímala, co se děje v okolí. Všechna moje pozornost se soustředila na mamku a na to, jak jí co nejvíce ulevit. Zbytek energie jsem věnovala péči o domácnost. Mamka se ztrácela před očima a táta jako by byl jejím zrcadlem. Tolik se věnoval mamce a tolik pracoval, že zapomínal i jíst a spát a já najednou neměla doma jen nemocnou mamku, ale i taťku těsně před zhroucením.
Mamka si moc přála strávit svoje poslední chvíle doma s rodinou, a tak se i stalo. Naposledy vydechla v pondělí 25. února 2019 v 19 hodin a 16 minut. Já, Luca i táta jsme ji přitom drželi za ruku a se slzami v očích se dívali jeden na druhého. Potom se všechno seběhlo tak rychle, že se mi vzpomínky slily v jednu velkou zmatenou šmouhu. Těch několik dní do pohřbu nikdo z nás skoro ani nepromluvil.
Poslední rozloučení s mamkou proběhlo v kostele v centru Maranella. Ve stejném kostele, kde se před více než 20 lety odehrála její svatba s taťkou. Měla jsem pocit, že přišlo snad celé Gorzano, protože kostel praskal ve švech a přes hromady a hromady květin nebyla rakev téměř ani vidět. Po celou dobu mše mě Damiano držel za paži a já na druhé straně držela taťku. Všem nám po tvářích tekly proudy a proudy slz. Nemohla jsem se zbavit knedlíku, který se mi usadil v krku, a tak jsem radši několik dalších dní jen mlčela. Stejně nebylo, co říct. Právě jsme s Lucou ztratili mámu, táta ztratil manželku a nejlepší přítelkyni a celé Gorzano přišlo o ženu, která byla zdrojem světla a dobré nálady, kdekoliv se ukázala.
Urna byla uložena na hřbitově v Maranellu o pár dní později a následující týdny nebyl den, kdy bych tam nezavítala. Většinou s tátou, někdy sama. Luca se vrátil do Říma, protože věděl, že doma by se jen utápěl v zármutku, a to by si mamka nepřála. Věděla jsem, že kdyby mohla, nafackovala by nám.
"Půjdeš se mnou, tati?" zeptala jsem se ho na každodenní otázku. Od pohřbu už uběhlo 6 týdnů a jemu se do tváří vrátila trocha barvy. Pořád chodil jako tělo bez duše, ale práce v penzionu a hezké počasí ho zaměstnávali natolik, že neměl moc času na lítost. "Za chvíli přijedou noví hosté. Zajdu za ní později," slabě se na mě usmál a já mu úsměv oplatila. Potom jsem se oblékla, sedla do svého Golfu a zajela do květinářství pro čerstvou kytici růžových gerber. To byla pro změnu maminčina nejoblíbenější květina. Slečna v květinářství si objednávku už pamatovala a já ji nemusela ani vyslovit. Vzala jsem si květinu, poděkovala a ujela zbytek cesty ke hřbitovu.
Když jsem přicházela k desce s jejím jménem, hned mě zaujala výrazná žlutá barva v jedné z váziček. Hlavní zájem lidí už opadl, ale stále se občas stávalo, že si někdo z místních udělal cestu a donesl jí čerstvou květinu. Nikdy to ale nebyly žluté růže, protože zaprvé, většina lidí věděla, že je to moje oblíbená kytka a ne mamky, a zadruhé, na hroby moc lidí žluté růže neklade. Kytice tu navíc nemohla být moc dlouho, protože vypadala jako čerstvě koupená. Rozhlédla jsem se kolem, ale autor už byl samozřejmě dávno pryč.
Zpětně tuším, že to byl Charles, který do Maranella přijel za mnou, ale nikdy se neodhodlal mě doopravdy navštívit. Nikdy se o žlutých růžích nezmínil, ale možná je koupil pro mě, jenže když nesebral odvahu, nechal je tu alespoň pro moji mamku.
Až do léta jsem pomáhala v penzionu a ta díra a prázdnota, kterou jsme v sobě všichni 3 měli, se pomalinku zacelovala. "Adri, takhle to nejde dál. Musíš se vrátit do školy," posadil si mě jednoho letního večera táta ke stolu na terase. "Já vím. Hodně jsem nad tím přemýšlela a ráda bych změnila prostředí. Nechci tě tady nechávat samotného, ale ráda bych si podala přihlášku na školu v Anglii," vyhrkla jsem a táta na mě chvíli koukal trochu vyděšeně, ale nakonec přikývl. "Myslím si, že je to dobrý nápad. Začni zase žít svůj život a přestaň se ohlížet na všechny ostatní. Já to zvládnu a jsem si jistý, že Damiano taky," usmál se. Ach jo. Damiano. Poslední měsíce jsme se nevídali ani jednou týdně. Byli z nás spíš kamarádi na dopisování, ale věděla jsem, že mu v tuhle chvíli prostě víc dát nedokážu.
Přihlášku jsem poslala o několik dní později a jelikož jsem doložila i své studijní výsledky za první semestr, neměli problém mě přijmout i bez přijímacích zkoušek. Měla jsem smíšené pocity, radost i strach, ale už jsem nevyhnutelně věděla, že 16. září mi začíná první semestr na King's College v Londýně.
