Květen 2024
Charliemu se podařilo sehnat lístky na závod v Imole pro všechny členy mé rodiny. Měli skvělá místa na hlavní tribuně a všichni se na to adekvátně připravili. Elio vypadal v rudém tričku a kšiltovce extra rozkošně. Alessandra měla do porodu už jen pár týdnů a nevypadala, že by si víkendovou aktivitu, kterou jsme jí připravili zrovna dvakrát užívala, ale byla statečná, protože, jak mi později řekla, nechtěla Lucovi, Elimu a svému tchánovi kazit radost. Všechny tréninky jsem strávila s nimi na tribuně, ale na kvalifikaci jsem se přesunula do garáže, kde na mě čekal Joris a nadšeně se culil. "Co je?" zeptala jsem se ho, protože většinou se až takhle šťastně netvářil, když mě viděl. "Jak zvládáš roli dohazovačky?" chtěl vědět.
"Netuším. Proč?"
"Vidíš tamtu holku?" pokynul hlavou na pravou stranu, ale když jsem se chtěla otočit, ostře na mě zasyčel. "Teď se neotáčej. Musíš nenápadně." Ušklíbla jsem se a počkala, až zkontroluje, jestli se můžu podívat. "Támhle ta. V tom růžovém tričku." Nenápadně jsem se podívala směrem, kterým ukazoval a všimla jsem si malé, roztomilé blondýnky s velkýma modrýma očima v růžovém tričku.
"Co s ní?"
"Co asi? Potřebuju vědět, jak se jmenuje, kdy bydlí, jestli někoho má...prostě všechno."
"Začínáš mě trochu děsit," zamračila jsem se.
"Prosím, pomoz mi," udělal na mě psí oči, které mu jdou bezkonkurenčně, protože on je prostě...no, štěně.
"Proč za ní prostě nejdeš a neoslovíš ji?"
"Já? Zbláznila ses?" vyjekl. "Ty si nepamatuješ, co se stalo v Miami?"
Vzpomněla jsem si na jeho poslední pokus o oslovení slečny. Ten večer vypil pár drinků a nesjpíš byl trochu víc sdílný, než měl být, protože slečna ho praštila kabelkou a poněkud naštvaně opustila bar. "No, dobře," povzdychla jsem si a než mi v tom stačil zabránit, vyrazila jsem za blondýnkou v růžovém tričku.
Můj proslov o tom, jak je Joris skvělý, ale stydlivý kluk nejspíš zabral, protože během celé kvalifikace se od ní ani na chvilku nehnul. Kvalifikace nenabídla žádné velké překvapení. Nejlepší kolo zajel Max, následoval ho Charles a třetí byl Carlos. Byly to slibné výchozí pozice pro domácí tým.
Políbila jsem Charlese a popřála mu hodně štěstí, on si pak nasadil helmu a zmizel. S Jorisem jsme se přesunuli k obrazovce a každý jsme si ukořistili sluchátka, abychom mohli poslouchat týmovou vysílačku. Prvních několik kol jsme napjatě sledovali závod, ale pak se situace ustálila, Charles stále držel své druhé místo, a tak jsem se otočila na Jorise. "Jak dopadlo tvoje rande?" zeptala jsem se, on se uculil se a zčervenaly mu tváře. Zasmála jsem se. "Takže dobře."
"Jmenuje se Camille, je to dcera jednoho z větších sponzorů. Vzal jsem ji do pizzerie a neutekla. Takže to považuju za dobrý znamení," ušklíbl se.
"Tak to mám radost. Kdy se zase uvidíte?"
"Dneska," zazubil se a já zakroutila hlavou.
"Co je? Jdu na to moc rychle?" znejistěl, ale v tu chvíli zachrčela vysílačka.
"Co ten idiot dělá?" ozval se Charlesův naštvaný hlas a já okamžitě obrátila svoji pozornost k obrazovce, přesně ve chvíli, kdy byla Charlieho přední pneumatika jen několik centimetrů od té zadní Maxovy. Možná ho Max jen neviděl nebo si neuvědomil, jak moc blízko opravdu je, ale zatočil trochu víc než měl, Charles nestihl reagovat a Ferrari najednou vyletělo do vzduchu. V místnosti zavládlo naprosté ticho. Jako ve zpomaleném záběru jsem sledovala, jak se Charlesův vůz ve vzduchu otočil a koly nahoru doklouzal ve vysoké rychlosti až do bariér. Ten zvuk skřípání jeho formule o asfalt a následnou tlumenou ránu nárazu si budu pamatovat do konce života. Zakryla jsem si pusu dlaní, abych nezačala křičet a naprosto strnule čekala, co se bude dít dál. "Jsi v pořádku?" ozval se ve vysílačce Xavi, Charlieho závodní inženýr. Nic. Žádná odpověď. Na trati zavlály žluté vlajky a vyjel safety car, ale já nic z toho nevnímala. Dokázala jsem se soustředit jen na to ohlušující ticho na druhé straně vysílačky. "Charlesi, jsi v pořádku?" zopakoval Xavi ve chvíli, kdy se z auta začalo kouřit.
